Enterální výživa a nesmyslná omezení
Psát o potřebnosti a výhodách enterální výživy mi připadá už téměř zbytečné, zvláště pak v periodiku, které je výživě monotematicky zasvěcené. Chci se zmínit o praktických problémech, se kterými se setká lékař, který chce tuto všeobecně uznávanou medicínskou činnost svému pacientovi nabídnout. Jde mi o zcela nepřijatelné omezení vyžadující pro preskribci výživy (např. Nutrisonu, ale i Nutridrinku!) „funkční licenci pro umělou výživu a metabolickou péči“. Zvláště pikantní mi toto pseudoodborné omezení připadá u Nutridrinku, který si pacienti sami kupují v lékárnách. Neměli bychom tedy ve shodě s výše uvedenou podmínkou „chránit“ jejich zdraví s požadavkem na absolvování alespoň nějakého kurzu?
Jako klinický pediatr s mnoholetou zkušeností si troufám tvrdit, že problematika výživy je stavebním kamenem pediatrie jako takové a proto mi požadavek na licenci na umělou výživu připadá zcela absurdní. Umělou výživou se zabýváme každý v okamžiku, kdy je náš pacient odstavený od mateřského prsu. Ani technika gastrického nebo nasogastrického sondování není pro klinického pediatra nic neobvyklého. Je to dokonce rutinní činnost sester pracujících s nezralými novorozenci.. My přeci nejsme žádný výzkumný tým, jehož nezbytnou erudicí jsou superspeciální znalosti ohledně složení výživy. My jsme uživatelé profesionálního produktu, který má jasně určené indikace a věková či objemová doporučení. Nevidím vůbec žádný rozdíl, zda podávám nezralému novorozenci Nenatal, nebo kojenci Nutrilon nebo předškolákovi Nutrison a je zcela jedno zda savičkou nebo sondou do žaludku. K tomu stačí být gramotný a mít zdravý rozum, možná ještě základy pediatrie. Rozhodně k tomu nepotřebuji nějakou odbornou licenci ČLK! Věřím, že je jasné, že tím nemám nic proti postgraduálnímu vzdělávání nejrůznějšího typu. Myslím si však, že bychom se měli všichni bránit podobným administrativním regulacím, které rozhodně nepřispívají k vývoji medicíny. Hlavně ČLK jako odborný garant by neměla podléhat tlakům různých zájmových skupin, které si takto chtějí kolíkovat svůj malý píseček.
Rozváděné téma by se mohlo zdát nepodstatné, ale jak tedy vypadá praktická zkušenost s pacientem? V říjnu 2006 jsme na dětské oddělení přijali 5ti letého chlapce s inoperabilním tumorem mozku na paliativní léčbě. Pro počínající bulbární sy nebyl schopen dostatečně polykat. Akutní dehydrataci jsme vyřešili parenterálním zavodněním a zahájili jsme výživu nasogastrickou sondou, kterou pacient dobře toleroval. Rodina chtěla mít chlapce doma a nebyl důvod proč jim nevyhovět. Avšak chyba lávky! Sondy a aplikační sety nelze v našem zdravotnickém systému z pojištění zajistit. Výživu jsem intenzivně domlouval s hlavní revizní lékařkou okresní pobočky VZP. Marně jsem vysvětloval, že jsme povinni zajistit umírajícímu dítěti slušný odchod z tohoto světa. Existuje však neřešitelný problém: nemám právo rozhodovat o podávání Nutrisonu do žaludku! Revizní lékařka zjistila, že požadovaný „papír“ pro pediatrii mají 2 (!) kolegové v Motole. Nelenila a po propuštění do domácí péče zorganizovala (a VZP zaplatila) RZP transport umírajícího dítěte do Motola na konsiliární vyšetření, z kterého si otec přivezl konstatování o podvýživě a recepty na Nutrison Powder. Do té doby jej rodina krmila výživou darovanou od známých z Rakouska. Za 7 dnů po cestě za razítkem pacient v tichosti zemřel…
Připadá vám to normální??
MUDr.Miroslav Toms
Dětské odd. Jindřichův Hradec
