Zobrazují se příspěvky se štítkemo životě. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemo životě. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 6. dubna 2018

Vzpomínka na přítele

V březnu t.r. zcela nečekaně odešel MUDr. Rudolf Střítecký, emeritní primář dětského oddělení v Jindřichově Hradci. Zemřel náhle 18.3.2018, v nedožitých 72 letech. Strávili jsme společně na dětském oddělení desítky let a proto si dovolím osobní vzpomínku.

Rudolf Střítecký se narodil ve Znojmě 9.7.1946 jako třetí z pěti dětí do rodiny uznávaného praktického lékaře. I jeho maminka byla zdravotnice a častý pobyt v tátově ordinaci jasně předurčil jeho budoucí životní cestu. Po absolvování gymnázia v Třebíči vystudoval lékařskou fakultu UJEP (dnes MU) v Brně, kde promoval v roce 1969. Již během studií měl možnost cestovat a naučil se dokonale francouzsky při návštěvách svého otce, který provozoval 4 roky lékařskou praxi v Tunisu.

1.9.1969 nastoupil do nemocnice v Jindřichově Hradci. Původně měl zájem o chirurgii, ale kvůli personálnímu nedostatku na dětském oddělení jej osud zavál k pediatrii, které velmi rychle zcela propadl. Již v roce 1982 se stal mladým primářem oddělení, když nahradil svého odcházejícího předchůdce MUDr. Václava Hovorku.

Ruda byl zapálený pediatr, který neustále sledoval odbornou literaturu a moderní trendy. Když se pro něco nadchl, tak do toho šel naplno. Nesnášel přízemnost a průměrnost. Mnohé jeho myšlenky vyvolávaly v okolí pocit, že není nohama na zemi a mnozí z nich pochopili totéž až o 10 nebo 20 let později. Je těžké vybrat hlavní realizované myšlenky. Ruda například ihned pochopil možnosti nastupujících výpočetních technologií pro medicínu a proto jsme již od roku 1982 mohli přednášet o počítačovém zpracování infuzní léčby u dětí. V nově zrekonstruovaném pavilonu oddělení jsme v roce 1986 otevřeli skvěle vybavenou dětskou JIP s monitory a infuzními pumpami a sálkem na ošetřování popálenin. Ve stejném roce se otevřela nedonošenecká jednotka vybavená ventilátorem a monitory včetně transkutánního měření krevních plynů. Již v té době jsme měli na kojeneckém oddělení skutečně nadstandardní mateřský pokoj, což byla v té době věc dosti nevídaná.

Na počátku své pediatrické dráhy se Ruda věnoval hlavně dětské nefrologii, v nemocnici zavedl vyšetřování MCUG a na prvním ultrazvukovém přístroji v nemocnici se naučil vyšetřovat ledviny u dětí. V pozdější době bylo třeba zajistit vyšetřování kardiologických pacientů a tak se vyškolil v dětské kardiosonografii. Velké úsilí věnoval získávání moderní literatury a byl jedním z prvních propagátorů medicíny založené na důkazech (EBM) a již v polovině 90.let pro nás získával přes své americké kontakty Cochrane Library na CD discích.

Já osobně jsem asi nejvíce oceňoval volnomyšlenkářskou atmosféru, která pod jeho vedením panovala na oddělení. Svoboda byla podle mne jeho hlavní životní hodnotou. Podporoval každého lékaře v jeho zájmech, podporoval jejich vzdělávání, nikomu nebránil v přístupu k 2. atestaci, což v době nesvobody nebylo běžným jevem. Zcela svobodně jsme mohli diskutovat i o politice, koneckonců dominantním prvkem Rudova primářského pracovního stolu byla busta T.G.Masaryka, a to už v dobách totality. Není proto překvapivé, že se dětské oddělení nemocnice stalo centrem protikomunistického vzdoru od prvních dnů sametové revoluce v roce 1989. Ruda se dostal do vedení Občanského fóra města a později byl i kooptován do parlamentu - tehdy České národní rady do doby prvních svobodných voleb v roce 1990.

Nová společenská situace dále podnítila Rudovy aktivity. Jeho víra ve vzdělanost vedla k tomu, že se velice zasloužil o vznik vysoké školy v Jindřichově Hradci. Jeho sen se naplnil v roce 1994 vznikem Fakulty managementu, dnes pod křídly VŠE. Vybudoval kontakty s americkými univerzitami, absolvoval stáže v USA a založil Institut managementu zdravotnických služeb, který vedl do posledních dnů.

S příchodem důchodového věku v r. 2008 ukončil svou kariéru primáře oddělení a dále se věnoval výukové činnosti na VŠE a provozoval i svou soukromou praxi dětského kardiologa.
Rudo, bylo mi velkou ctí strávit s Tebou naprostou většinu svého profesního života.

Čest Tvé památce!

MUDr. Miroslav Toms

pátek 18. května 2012

Nekonečně užitečný Rath


Nezbývá než zatleskat. Pan poslanec Rath s využitím svých neotřelých leč účinných způsobů přispěje konečně ke kultivaci našeho právního řádu - a to snad dokonce naší nedotknutelné Ústavy.
Bude se muset vyřešit, co s našimi zavřenými zákonodárci. Dosavadní úvahy však jdou zatím nesprávným směrem. Určitě bychom je neměli zbavovat jejich práv, které jsme jim vložili do rukou. Jsou to přeci jen naši čestně zvolení zástupci lidu a vůle lidu to je skoro jako vůle Boží. Měli bychom spíše přemýšlet, jak tuto vůli naplnit.
Navrhuji umožnit vytváření vězeňských poslaneckých klubů. Uvažovat nyní o vytváření jednobarevných stranických klubů je však přeci jen poněkud troufalá myšlenka. Proto bych spíše umožnil vznik jakéhosi nadstranického vězeňského klubu se zvláštním statutem. Politické strany by se aspoň nemusely kvůli veřejnosti nachvat zbavovat svých nejlepších synů a dcer. Ve specifickém prostředí kriminálu půjdou ideové spory o výši daní spíše poněkud stranou a nové společenské vazby budou vyžadovat nové přístupy ke spoluobčanům.
Už se těším na televizní přenosy z detašovaného pracoviště Parlamentní televize, ve které bude poslanec Rath v lidových teplákách v jídelně nebo tělocvičně svým břitkým ale spravedlivým slovníkem tepat nešvary českého vězeňství.


pondělí 2. dubna 2012

prof. MUDr. Ludvík Hloucal, DrSc.

V posledním roce jsem se věnoval spíše potřebnějším webovým stránkám o autismu, a proto jsem tento blog zanedbával. Tak se nakonec chci po roce chlubit cizím peřím. Před 2 týdny uplynulo 100 let od narození mého prastrýce MUDr.Hloucala. K tomuto jubileu proběhl v "jeho" strakonické nemocnici velmi povedený vzpomínkový večer naplněný především odbornými přednáškami v režii místního lékařského spolku. Myslím, že vhodné, abych na to na svém blogu upozornil. Další už ponechám na novinovém článku, který k této příležitosti vyšel.


Lékař, který pozvedl úroveň strakonické nemocnice

Vzpomínka na profesora Ludvíka Hloucala

Petr Pučelík
STRAKONICE/ Před sto lety se narodil významný český vědec, profesor MUDr. Ludvík Hloucal,  DrSc., člen korespondent ČSAV, který od roku 1943 působil jako primář interního a nějaký čas také infekčního oddělení strakonické nemocnice.  
Ludvík Hloucal se narodil 20. března 1912 v Pule, v tehdejším rakousko-uherském přístavu válečného loďstva, v rodině úředníka. Snad proto tolik miloval moře, ke kterému se později rád vracel. Světová válka jej přivedla s rodiči zpátky do Prahy a později do Bratislavy, kde se stal gymnazistou a kde v roce 1936 s výtečným prospěchem ukončil lékařskou fakultu. Po absolvování medicíny působil několik let na interní klinice bratislavské univerzity, kde v pohnutém roce 1938 dosáhl hodnosti asistenta. Schylovalo se k válce a on musel Slovensko záhy opustit. Odešel do Prahy a uchytil se jako asistent na 1. interní klinice pražské lékařské fakulty přejmenované po uzavření českých vysokých škol nacisty na 1. interní oddělení. V té době se zabýval především endokrinologií a metabolismem jaterních chorob. Tlak nacistických úřadů na české lékaře bývalých klinik byl příčinou jeho odchodu do Strakonic. Ty se mu pak trochu nečekaně staly trvalým domovem. Tady se brzy oženil a společně se ženou Zdeňkou, která také pracovala ve zdravotnictví, vychovali svou jedinou dceru Zuzanku.
Detailně přiblížit rozsáhlou vědeckou, pedagogickou a publicistickou činnost profesora Ludvíka Hloucala není v této vzpomínce možné.  Publikoval v celé řadě odborných časopisů, vydával skripta, monografie. Věnoval se infekcím, psal o leptospirózách, o skvrnivce, tetanu, botulismu. V šedesátých letech přesunul svůj zájem na nemoci žlučníku a žlučníkových cest. Později se zaobíral ischemickou chorobou srdeční a infarktem myokardu. V roce 1968 byl jmenován profesorem pro obor vnitřních chorob. Nějaký čas působil v Praze, v roce 1974 byl zvolen za člena korespondenta ČSAV. Strakonicím ale zůstal věrný, vrátil se. Jako první a nadlouho poslední primář okresní nemocnice byl členem kolegia ČSAV.
Na neúnavnou pracovitost Ludvíka Hloucala vzpomíná s úsměvem Jan Zdeněk Cvrček ve své knize Mých devadesát let  aneb Pamatuji dva císaře a deset prezidentů.  Vzpomínka se váže k době, kdy Ludvík Hloucal  byl primářem ve strakonické nemocnici. „…vybral si mne za spolupracovníka k psaní. Další práce jsme napsali o skvrnitém tyfu, tetanu, léčbě břišního tyfu bakteriofágem, o zbytnění slinných žláz i o operaci průstřelu srdce. Spolupráce byla někdy únavná, nikdy nechtěl včas večer přestat, a tak jsem mu to jednou oplatil. Odmítal jsem u něj doma v noci přestat psát, až si na chvíli lehl a tvrdě usnul. Zamkl jsem, hodil mu klíč do schránky a šel domů.“
Jako velmi pracovitého člověka ho po letech vnímá i jeho dcera.  „Byl laskavým a milujícím tatínkem, ale bohužel – pro nás bohužel – hodně času věnoval své práci. Když přišel domů z nemocnice, řekl, že si dá šlofíka, a pověřil mne, abych ho za dvacet minut vzbudila. Ani jsem nemusela. Přesně za dvacet minut vstal a odešel do pracovny, kde zůstal do večera. Moc jsme si ho neužili. Práci si bral i k rybníku, ke kterému jsme se jezdili o víkendu koupat. Miloval moře a rád se k němu vracel, nejvíce do Itálie, kde měl příbuzné. Ale ještě ten večer po návratu z dovolené utíkal do špitálu. Mám tam své pacienty, omlouval se doma,“ vzpomíná Zuzana Kapounová.  
MUDr. Vilém Zoubek poznal profesora Ludvíka Hloucala ještě jako kluk. „Často k nám chodíval domů, protože kamarádil s mým otcem, také lékařem.“ Po návratu z vojny se s ním Vilém Zoubek sešel i pracovně. „Měli jsme k sobě zvláštní vztah. Pan profesor miloval fotbal, a tak mě každou středu v poledne uvolňoval na tréninky Zbrojovky, za kterou jsem kopal. On sám byl velmi rychlým fotbalistou, hrál za špitální jedenáctku. V pondělí ráno jsme s kolegou Windlem, který hrál za Fezko, museli ještě před vizitou referovat, jak probíhaly nedělní zápasy.  
Uměl jazyky, takže neustále studoval cizojazyčnou odbornou literaturu. Býval i trochu roztržitý, jak už to u mimořádných osobností bývá, ale byl oblíbeným primářem, každému rád vyhověl. Po svém působení v Praze měl mezi odbornými lékaři mnoho známých. Pro něj nebyl problém dostávat naše pacienty na špičková pražská pracoviště. Jen díky jemu získávalo oddělení přístroje, které ještě neměly ani na kraji. Například gastroskop. Tehdy se k nám jezdili učit lékaři i z Písku. První v kraji jsme měli také oddělení intenzivní péče. Profesor Hloucal se ve Strakonicích snažil zavádět moderní lékařské metody a získávat nejnovější přístroje. Díky známostem na pražských klinikách a ministerstvu se mu to dařilo. Za jeho působení měla interna vysokou úroveň podobně jako dnes, kdy ji vede primář Ivo Horný,“ řekl Vilém Zoubek.    
Profesor Ludvík Hloucal podlehl těžké chorobě 26. ledna 1981. Tehdy časopis Praktický lékař otiskl slova Jiřího Strejčka:  „Měli jsme ho rádi, byl naším starším přítelem. Bylo hrozné pomyšlení, že medicína, kterou miloval a která mu byla vším, právě jemu nemohla přinést uzdravení, a dokonce ani úlevu v utrpení. Krásná vzpomínka na něj nás bude provázet až do konce našich dnů.“    
U příležitosti nedožitých stých narozenin prof. Ludvíka Hloucala pořádají Česká lékařská společnost J. E. Purkyně a strakonická nemocnice 19. března v rytířském sále strakonického hradu přednáškový večer. Jedním z bodů odborného programu bude vzpomínka na pana profesora.
Působení prof. Ludvíka Hloucala ve strakonické nemocnici trvale připomíná také pamětní deska v hale pavilonu nové interny.