prof. MUDr. Ludvík Hloucal, DrSc.

V posledním roce jsem se věnoval spíše potřebnějším webovým stránkám o autismu, a proto jsem tento blog zanedbával. Tak se nakonec chci po roce chlubit cizím peřím. Před 2 týdny uplynulo 100 let od narození mého prastrýce MUDr.Hloucala. K tomuto jubileu proběhl v "jeho" strakonické nemocnici velmi povedený vzpomínkový večer naplněný především odbornými přednáškami v režii místního lékařského spolku. Myslím, že vhodné, abych na to na svém blogu upozornil. Další už ponechám na novinovém článku, který k této příležitosti vyšel.

Lékař, který pozvedl úroveň strakonické nemocnice

Vzpomínka na profesora Ludvíka Hloucala

Petr Pučelík
STRAKONICE/ Před sto lety se narodil významný český vědec, profesor MUDr. Ludvík Hloucal,  DrSc., člen korespondent ČSAV, který od roku 1943 působil jako primář interního a nějaký čas také infekčního oddělení strakonické nemocnice.  
Ludvík Hloucal se narodil 20. března 1912 v Pule, v tehdejším rakousko-uherském přístavu válečného loďstva, v rodině úředníka. Snad proto tolik miloval moře, ke kterému se později rád vracel. Světová válka jej přivedla s rodiči zpátky do Prahy a později do Bratislavy, kde se stal gymnazistou a kde v roce 1936 s výtečným prospěchem ukončil lékařskou fakultu. Po absolvování medicíny působil několik let na interní klinice bratislavské univerzity, kde v pohnutém roce 1938 dosáhl hodnosti asistenta. Schylovalo se k válce a on musel Slovensko záhy opustit. Odešel do Prahy a uchytil se jako asistent na 1. interní klinice pražské lékařské fakulty přejmenované po uzavření českých vysokých škol nacisty na 1. interní oddělení. V té době se zabýval především endokrinologií a metabolismem jaterních chorob. Tlak nacistických úřadů na české lékaře bývalých klinik byl příčinou jeho odchodu do Strakonic. Ty se mu pak trochu nečekaně staly trvalým domovem. Tady se brzy oženil a společně se ženou Zdeňkou, která také pracovala ve zdravotnictví, vychovali svou jedinou dceru Zuzanku.
Detailně přiblížit rozsáhlou vědeckou, pedagogickou a publicistickou činnost profesora Ludvíka Hloucala není v této vzpomínce možné.  Publikoval v celé řadě odborných časopisů, vydával skripta, monografie. Věnoval se infekcím, psal o leptospirózách, o skvrnivce, tetanu, botulismu. V šedesátých letech přesunul svůj zájem na nemoci žlučníku a žlučníkových cest. Později se zaobíral ischemickou chorobou srdeční a infarktem myokardu. V roce 1968 byl jmenován profesorem pro obor vnitřních chorob. Nějaký čas působil v Praze, v roce 1974 byl zvolen za člena korespondenta ČSAV. Strakonicím ale zůstal věrný, vrátil se. Jako první a nadlouho poslední primář okresní nemocnice byl členem kolegia ČSAV.
Na neúnavnou pracovitost Ludvíka Hloucala vzpomíná s úsměvem Jan Zdeněk Cvrček ve své knize Mých devadesát let  aneb Pamatuji dva císaře a deset prezidentů.  Vzpomínka se váže k době, kdy Ludvík Hloucal  byl primářem ve strakonické nemocnici. „…vybral si mne za spolupracovníka k psaní. Další práce jsme napsali o skvrnitém tyfu, tetanu, léčbě břišního tyfu bakteriofágem, o zbytnění slinných žláz i o operaci průstřelu srdce. Spolupráce byla někdy únavná, nikdy nechtěl včas večer přestat, a tak jsem mu to jednou oplatil. Odmítal jsem u něj doma v noci přestat psát, až si na chvíli lehl a tvrdě usnul. Zamkl jsem, hodil mu klíč do schránky a šel domů.“
Jako velmi pracovitého člověka ho po letech vnímá i jeho dcera.  „Byl laskavým a milujícím tatínkem, ale bohužel – pro nás bohužel – hodně času věnoval své práci. Když přišel domů z nemocnice, řekl, že si dá šlofíka, a pověřil mne, abych ho za dvacet minut vzbudila. Ani jsem nemusela. Přesně za dvacet minut vstal a odešel do pracovny, kde zůstal do večera. Moc jsme si ho neužili. Práci si bral i k rybníku, ke kterému jsme se jezdili o víkendu koupat. Miloval moře a rád se k němu vracel, nejvíce do Itálie, kde měl příbuzné. Ale ještě ten večer po návratu z dovolené utíkal do špitálu. Mám tam své pacienty, omlouval se doma,“ vzpomíná Zuzana Kapounová.  
MUDr. Vilém Zoubek poznal profesora Ludvíka Hloucala ještě jako kluk. „Často k nám chodíval domů, protože kamarádil s mým otcem, také lékařem.“ Po návratu z vojny se s ním Vilém Zoubek sešel i pracovně. „Měli jsme k sobě zvláštní vztah. Pan profesor miloval fotbal, a tak mě každou středu v poledne uvolňoval na tréninky Zbrojovky, za kterou jsem kopal. On sám byl velmi rychlým fotbalistou, hrál za špitální jedenáctku. V pondělí ráno jsme s kolegou Windlem, který hrál za Fezko, museli ještě před vizitou referovat, jak probíhaly nedělní zápasy.  
Uměl jazyky, takže neustále studoval cizojazyčnou odbornou literaturu. Býval i trochu roztržitý, jak už to u mimořádných osobností bývá, ale byl oblíbeným primářem, každému rád vyhověl. Po svém působení v Praze měl mezi odbornými lékaři mnoho známých. Pro něj nebyl problém dostávat naše pacienty na špičková pražská pracoviště. Jen díky jemu získávalo oddělení přístroje, které ještě neměly ani na kraji. Například gastroskop. Tehdy se k nám jezdili učit lékaři i z Písku. První v kraji jsme měli také oddělení intenzivní péče. Profesor Hloucal se ve Strakonicích snažil zavádět moderní lékařské metody a získávat nejnovější přístroje. Díky známostem na pražských klinikách a ministerstvu se mu to dařilo. Za jeho působení měla interna vysokou úroveň podobně jako dnes, kdy ji vede primář Ivo Horný,“ řekl Vilém Zoubek.    
Profesor Ludvík Hloucal podlehl těžké chorobě 26. ledna 1981. Tehdy časopis Praktický lékař otiskl slova Jiřího Strejčka:  „Měli jsme ho rádi, byl naším starším přítelem. Bylo hrozné pomyšlení, že medicína, kterou miloval a která mu byla vším, právě jemu nemohla přinést uzdravení, a dokonce ani úlevu v utrpení. Krásná vzpomínka na něj nás bude provázet až do konce našich dnů.“    
U příležitosti nedožitých stých narozenin prof. Ludvíka Hloucala pořádají Česká lékařská společnost J. E. Purkyně a strakonická nemocnice 19. března v rytířském sále strakonického hradu přednáškový večer. Jedním z bodů odborného programu bude vzpomínka na pana profesora.
Působení prof. Ludvíka Hloucala ve strakonické nemocnici trvale připomíná také pamětní deska v hale pavilonu nové interny.