Zobrazují se příspěvky se štítkemorganizace zdravotnictví. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemorganizace zdravotnictví. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 27. března 2020

Úsvit telemedicíny?



Říká se, že "všechno zlé pro něco dobré". Využijme současnou nepříjemnou epidemiologickou situaci k rozvoji nových moderních forem lékařské péče.


Pandemie nového koronaviru, způsobující onemocnění COVID-19, vtrhla do moderní globalizované společnosti jako uragán. Přestože epidemiologové příchod nějaké (spíše chřipkové) pandemie očekávali, tak vidíme v přímém přenosu, že státy na podobnou situaci vůbec nebyly připravené. Což samozřejmě platí i o nás.

Rozsáhlá karanténní opatření vyvolávají potřebu rychlé adaptace na novou situaci. Ve zdravotnictví se rychle hledají možnosti, jak i při omezeném sociálním kontaktu zajistit aspoň základní péči. Obracíme oči po právu k elektronickému zdravotnictví, které zatím státní správa zaváděla nedostatečně a chaoticky. Jednou z nových možností jsou nesporně videokonzultace přes internet.

Zřejmě první českou firmou, která začala na tomto poli intenzívně pracovat je VideoDoktor.cz. Mám již své první zkušenosti a je to určitě výborné řešení, které se navíc rychle rozvíjí. Abych usnadnil náš vzájemný kontakt s pacienty, tak si dovolím vypsat základní poznámky, jak se předem na videokonzultaci dobře připravit.
  1. Po obdržení pozvánky od lékaře se včas a v klidu zaregistrujte na stránce www.videodoktor.cz
  2. Registraci udělejte na stolním počítači nebo notebooku v prohlížeči Chrome nebo Firefox. Jiné prohlížeče systém nyní nepodporuje. Samotnou registraci lze provést i z chytrého telefonu. 
  3. Videohovor NELZE v tuto chvíli provozovat na chytrých telefonech!
  4. Buďte na videohovor připraveni včas u počítače, časové okno na připojení se otevírá 1 minutu před časem pozvánky. Měli bychom se propojit co nejdříve, abychom neplýtvali časem.
  5. U některých pacientů byste měli mít dopředu připravené požadované údaje - např. váhu a výšku u pacientů obezitologické ambulance (více viz moje stránky www.detskaobezita.cz)
  6. Tato služba funguje oboustranně, tedy i registrovaní pacienti mohou zaslat svůj požadavek na konzultaci svému lékaři, pokud je tento lékař ve službě VideoDoktor registrovaný.

neděle 8. března 2020

Koronavirus - opomíjené souvislosti

Pandemie nového koronaviru dostává do varu celý svět, je spojená se strachem a proto ve veřejném prostoru dominují emoce nad rozumem. Situace se mění téměř každý den, proto musím své poznámky datovat dnešním dnem, tedy 8.3.2020.

Jsme zahlcováni mnoha údaji, ale postrádám zasazování hrozivě vypadajících čísel do souvislostí.
  • jakékoli počty nakažených a zemřelých je třeba dávat do souvislosti s populací, ke které se vztahují, počtům provedených testů a u koronaviru zvláště pak k věkovému složení sledovaných pacientů
  • je třeba si uvědomit zdánlivě jednoduchou úvahu - kdo netestuje, ten "nemá" nakažené
    • Jižní Korea (5x více obyvatel proti ČR) dělá denně cca 10 000 testů na virus! Já docela pochybuji, že takové množství má ČR vůbec k dispozici - což odvozuji z praktické nedostupnosti testování)
  • stále sledujeme na první pohled hrůzostrašná čísla zemřelých zvláště v Itálii, kterých bývá 30-40 osob denně. Už ale nikdo neudává, že v oné Itálii zemře ročně 630 000 obyvatel, tedy 1726 lidí denně v průměru a tedy v tomto chřipkovém období jistě i více. Vychází mi tedy navýšení celkové úmrtnosti o 1-2%. V zasažených lokalitách to bude jistě vyšší procento, což není zanedbatelné, ale ani na paniku.
  • chřipka je každoročně i v tuto chvíli stále nejnebezpečnější a přitom preventabilní infekce. Je pravdou, že individuální riziko úmrtí je u chřipky zdá se 10x nižší než u koronaviru, ale díky masívnímu rozšíření (10-20%) populace způsobuje vysoký počet úmrtí - 1000-2000 zemřelých ročně. Přesto se Češi odmítají chránit očkováním.
Před 2 dny náš stát mocenským aktem uzavřel do karantény asi 16 000 lidí vracejících se z celé Itálie. Dnes uzavřela Itálie 16 miliónů svých občanů svého průmyslového území. S oběma akty se nemohu smířit a myslím, že roztáčejí další spirálu strachu. Tato opatření nemohou zastavit šíření koronaviru, jen zpomalit. Což může být efektivní na počátku epidemie, kdy se získá čas na organizaci a přípravu na horší dny. Ten čas jsme už podle mého měli.

WHO k tomu má následující rozumné stanovisko:

WHO continues to advise against the application of travel or trade restrictions to countries experiencing COVID-19 outbreaks.

In general, evidence shows that restricting the movement of people and goods during public health emergencies is ineffective in most situations and may divert resources from other interventions. Furthermore, restrictions may interrupt needed aid and technical support, may disrupt businesses, and may have negative social and economic effects on the affected countries.

Travel measures that significantly interfere with international traffic may only be justified at the beginning of an outbreak, as they may allow countries to gain time, even if only a few days, to rapidly implement effective preparedness measures. Such restrictions must be based on a careful risk assessment, be proportionate to the public health risk, be short in duration, and be reconsidered regularly as the situation evolves.

Travel bans to affected areas or denial of entry to passengers coming from affected areas are usually not effective in preventing the importation of cases but may have a significant economic and social impact.

Ve zkratce: WHO je proti omezením cestování, protože bývají většinou neefektivní a přinášejí sociální a ekonomické ztráty a odklánějí peníze od potřebných kroků. Lze je zvažovat na krátkou dobu v počátku epidemie, aby se získal čas na organizační přípravy na budoucí epidemii.

Stejné je to s preventivním uzavíráním škol. Zkušenosti z USA z pandemie 2009 jsou takové, že efekt nebyl takový, jak se očekávalo, protože se děti stýkaly mimo školu. Negativní dopad byl hlavně na sociálně slabé skupiny - školní strava je pro mnohé jediný kvalitní příjem jídla, rodiče ztrácejí příjem a někteří i práci.

Koronavirus má výrazně věkově specifické dopady. Děti jsou z neznámých důvodů prakticky ochráněné. Mohou onemocnět a mohou šířit infekci, ale dosud nezemřelo žádné dítě do 9 let. Což je velkém rozporu s chřipkou, která úmrtí dětí způsobuje (v USA k dnešnímu datu 136 dětských úmrtí na chřipku). 
______________________________________________________________________________

Takže co mi na současném českém přístupu vadí? 
Co dělat kromě spektakulárních mediálních prohlášení?
  1. Zdravotníci se nemohou chránit i kdyby chtěli. Chybějí respirátory. Na našem oddělení je několik kusů - spíše na ukázku. Kdy budou k dispozici?
  2. Není prakticky možnost COVID vyšetřovat. Je to možné jen v krajském městě. Na oddělení přijímáme zápaly plic (jako obvykle touto dobou), ale vyšetření prakticky není k dispozici (museli bychom pacienta naložit a odvézt na výtěr krku do krajského města a zpět). Zatím nám může pomáhat geografické kritérium (Itálie), ale za 2 týdny to bude všude okolo a také v ČR a tak brzy nastane stav, kdy se lékaři budou muset rozhodovat jen podle klinických projevů a tedy bychom měli vyšetřovat spousty respiračně nemocných (nebo vše posílat na kraje?). Mimochodem pošleme za pár dnů do karantény také všechny příchozí z Německa? Takže kdy bude široká možnost diagnostiky, pokud vůbec někdy?
  3. Nejohroženější skupinou jsou jasně senioři. Plánuje se, že jim stát zajistí nákupy základních potravin, aby nemuseli do front v obchodech? Stejně tak posílení domácí péče, aby nemuseli se vším do ordinací? To by byla faktická ochrana. Dočkáme se?

"Když má člověk strach, přestává uvažovat."

Paul Henry Dietrich Holbach
(německo - francouzský osvícenec)

pondělí 10. června 2013

Oklamat čtenáře je rovněž tak snadné

Před několika dny jsem na IHNED.CZ objevil článek, který se věnuje trochu nesrozumitelně reklamě farmaceutického průmyslu a ve kterém jsou lékaři podle mého pocitu představeni jako nevědomí či dokonce vědomí prostředníci popsaného zla. Podobnou interpretaci naprosto odmítám. Navíc ještě autor podpořil své myšlenky zcela nesmyslně překroucenými údaji o dvou používaných vakcínách. Reagoval jsem na článek následujícím textem, který byl nakonec vydaný na serveru HNfuture.

***********

HNfuture se pokusil článkem “Oklamat pacienta je tak snadné” otevřít jistě zajímavé téma reklamy a farmaceutického průmyslu. Toto téma je skutečně seriózní, bohužel však autor jej seriozně nepojal. Na článku zaujme hned prvních 10 slov textu, která v sobě skrývají velmi negativní emoční náboj. V prvních 5 slovech je nám sděleno, že půjde o klamání (podvádění, obelhávání) pacienta a v dalších 5 slovech je nám nabídnuto, kdo by mohl být vlastně nositelem toho klamu - lékaři a lékárníci. Dost na to, abych cítil potřebu tento text okomentovat.

Již první věta stojí za úvahu. Co to vlastně znamená: Nabízejí nám … pouze léky, které opravdu potřebujeme? Jak určíme lék, který opravdu potřebujeme? To není vůbec jednoduché a není to jen věcí lékaře. Vždy jde o interakci lékaře s pacientem. Protože je třeba zvážit - jsou potíže uváděné pacientem opravdu tak významné, aby bylo nutné reagovat léky? Vždyť nemáme objektivní zhodnocení bolesti, únavy, kašle či mnoha dalších projevů nemoci a proto si přiznejme, že lék, který opravdu potřebujeme, většinou určit neumíme. Potřebností v tomto smyslu rozumím stav, kdy podání léku zřetelně pomůže a jeho nepodání by naopak stav zhoršilo.

V reakci na úvodní slova si dovolím čtenáře uklidnit, že základní motivací naprosté většiny lékařů opravdu není škodit pacientům nebo je klamat. Medicína ovšem není příliš exaktní obor a navíc informací je tolik, že - jak bylo v článku správně poznamenáno - nelze obsáhnout dostupné penzum znalostí. Materiály šířené farmaceutickými firmami jsou pro lékaře jistě dalším významným zdrojem informací a poučení. Je třeba si však uvědomit, že nejde o bezduché reklamy, které známe z televize, ale většinou o odborné materiály od státem garantovaných SPC textů, přes články z odborných časopisů až po soubory referátů z kongresů. Samozřejmě, že jde o účelový výběr podporující produkt firmy, ale pořád jde o odbornou informaci, jednu z mnoha, se kterými lékař pracuje. Nejsem odborníkem na reklamu a nemohu a nechci polemizovat o různých formách reklamy. Zdá se mi však, že vyznění článku je ve smyslu, že přijímání reklamních sdělení (ve velmi širokém pojetí) je dáváno do úzkého vztahu s korupcí. A takovou interpretaci mohu jen odmítnout.

Autor uvádí pouze dva konkrétní případy na podporu svých úvah. Není zřejmě náhodné, že z celého spektra všech léků si zvolil právě dvě očkovací látky, které jsou jako segment nejčastěji cílem lživých napadání určitou řekněme alternativní komunitou. A právě zde autor jednoznačně klame. V případě Gardasilu autor uvádí “neexistují údajně žádné vědecké důkazy protektivní účinnosti této vakcíny”. Neumím francouzsky, proto jsem využil Google překladu do angličtiny a proto se mohu vyjádřit jen s určitou dávkou nejistoty, ale domnívám se, že v daném textu taková věta není. Francouzský regulační úřad podle mne zakázal reklamní sdělení (nikoli lék!), protože obsahovalo údaje nepřesné a využívající data ze studií, které nebyly konkrétně o Gardasilu. Šlo tedy o zavádějící sdělení, které bylo zřejmě správně zakázáno, nikoli o absenci protektivní účinnosti vakcíny.

Druhý příklad a to zcela pregnantní je naprosté překroucení a lživá interpretace české SPC informace k vakcíně Varilrix. V části terapeutických indikací jsou uvedené 2 indikace pro zdravé osoby ve dvou samostatných odstavcích, a to: imunizace dětí od 9 měsíců věku a v druhém odstavci je popsán pojem osob v blízkém kontaktu s ohroženými osobami a blíže je uvedeno, že se jedná o rodiče, sourozence a personál pečující o ohrožené pacienty (např. jde o pacienty na chemoterapii). Autor zcela účelově tyto texty nesmyslně spojil a ze vzniklého zmatku vyvodil, že se mají prý zdravé děti očkovat nikoli k jejich ochraně, ale výhradně kvůli svému okolí a proto očkování dítěte bez rizikové osoby v okolí je nesprávné a pediatři to nerespektují (zřejmě z důvodů korupčních). Ještě tajemně dodává, že očkování dětí touto vakcínou je odborně nepřínosné. Je smutné, když autor-lékař vytvoří z neznalosti věci takto obludnou konstrukci a bylo by opovrženíhodné, pokud to udělal dokonce vědomě. Jen pro upřesnění raději uvedu, že plané neštovice neprobíhají vždy tak jednoduše, jak je obecná laická představa. Existují varianty progresivního onemocnění ohrožujícího zvláště oslabené jedince (nádory, léčba kortikoidy, AIDS …), existují virová onemocnění mozku, bakteriální superinfekce, novorozenecká varicella s 30% úmrtností, vrozené poškození infekcí apod. V USA před očkováním zemřelo ročně 100-150 osob a bylo 11 - 15 000 hospitalizací pro tuto diagnózu. Po dosažení 90% (!) proočkovanosti došlo k 96% poklesu úmrtnosti dětí a dorostenců do 20 let. Tolik fakta, která by měl znát ten, který chce o dané věci psát.

Pokud v podobném článku najdu tak významnou manipulaci s fakty, pak pochopitelně nemohu věřit ani vývodům, které jsou mimo moji odbornost. Je to škoda, protože reklama ve farmaceutickém průmyslu by si zasloužila serioznější analýzu.

středa 8. května 2013

Odpověď neznámé nastávající matce M.K.

Občas sleduji web Férová nemocnice. Nesouhlasím sice s některými názory, které web obhajuje, ale uznávám, že jde o užitečný zdroj pro lékaře a pacienty pro řešení řady sporných právních otázek, namátkou mohu vzpomenout problém informovaných souhlasů nebo situaci kolem nutného souhlasu rodičů s ošetřováním dětí, kterou vyvolala loňská nesmyslná formulace v novém zákoně.

Nedávná odpověď webu na dotaz "Převzetí miminka do péče pediatrem po porodu doma" mne však rozzlobila hlavně militantním právnickým názorem paní Candiglioty a také nepochopením podstaty věci nastávající maminkou M.K. Rád bych oběma nějak odpověděl.

Nejprve k tomu agresívně útočnému typicky právnickému přístupu. Doporučovat pacientům, aby si potají nahrávali rozhovory s lékařem, znamená pro mne export právnického hnusu do běžného života. Pro mne je to šokující názor. Zřejmě ani jedna z dam vůbec nechápe, že medicína je obor primárně postavený na důvěrném vztahu lékaře a pacienta. Medicína je mix vědy a umění a je jen částečně exaktní. Při absenci oboustranné důvěry nemá prakticky smysl. Já osobně si třeba nepřeji, aby za mnou chodili rodiče, kteří nevěří tomu, co jim doporučuji. Podle mne nemá takový stav přínos pro žádnou stranu. Proto vůbec nerozumím tomu, že by někdo chtěl svěřit své dítě do péče lékaři (a to možná na 19 dlouhých let!!), kterému se vnutí prostřednictvím tajných nahrávek, hrozbou soudního stíhání a vysokých pokut. To je fakt zajímavý základ pro dlouhodobý vztah. Nevím, jestli paní doktorka Candigliota má vlastní děti. Ale jestli buduje svůj vztah ke svému pediatrovi tímto způsobem, tak není moc v pořádku a je mi jejích dětí líto. Přeji jim, aby byly od přírody zdravé.

Nyní k podstatě celého problému a tedy k otázce, proč se praktičtí dětští lékaři (PLDD) brání převzít péči o novorozence ihned po porodu. Opět je až symptomatické, jak obě dámy v této věci hledají nějaké naschvály, výmluvy či komploty, které je třeba násilím prorazit. Zdá se, že jim vůbec nedochází, že by mohlo jít třeba o vážný odborný problém. Příjem nového novorozence je totiž pro PLDD ekonomicky jednoznačně nejpřínosnější činností. Bylo by tedy asi nanejvýše hloupé odmítat ekonomický příjem z důvodu nějakého naschválu, nemyslíte?

Problém je totiž především medicínsky odborný a matky by měly tedy naslouchat spíše lékařům než právníkům. Příchod novorozence na svět je sice stav normální, ale současně je v prvních hodinách a dnech charakterizovaný obrovskými změnami ve všech funkčních systémech. Plíce vyplněné v děloze tekutinou se snaží od prvních vteřin provzdušnit a zajistit přívod kyslíku pro životně důležité procesy. Od prvních minut bojuje novorozenec s novým problémem termoregulace, která je nezbytná k udržení potřebné tělesné teploty a dobrého prokrvení. V prvních hodinách se dramaticky mění krevní oběh přímo v srdci a hlavních cévách, uzavírají se zkraty potřebné v děloze a překážející v postnatálním životě. V prvních dnech se rozpadají fetální červené krvinky, což způsobuje hromadění toxického bilirubinu a způsobuje žloutenku. Ve stejné době se trávicí trakt učí zpracovávat mléko, aby zajistil potřebný přísun tekutin pro zajištění krevního oběhu a tím i vyloučení nežádoucího bilirubinu a současně přísun nezbytné energie. V prvních 3 dnech se projevuje většina časných infekcí přenesených z těla matky. Při omezených schopnostech imunitního systému, který se teprve začíná seznamovat s cizorodými zárodky, je každá infekce stavem ohrožujícím novorozence na životě. Nad tím vším je činnost mozku, která může být každou poruchou v jednotlivých systémech vážně narušená s rizikem celoživotních následků.

O novorozence se v Česku v tomto kritickém vývojovém období už řadu desítek let starají výhradně lůžkoví pediatři, případně neonatologové, ale nikdy tuto práci nedělali praktičtí lékaři pro děti - tedy kromě stáží v době přípravy před atestací. PLDD tedy v této problematice nemají erudici, nemají žádnou praxi a velmi dobře si to uvědomují. Rozhodně však dobře vědí, že například sledování žloutenky nespočívá v jednom odebrání krve z patičky, jak se zřejmě domnívá pisatelka M.K., ale že je třeba provádět i více vyšetření denně a to ku prospěchu dítěte nejlépe neinvazivní nekrvavou metodou bilirubinometrem, krevní test mít možnost vyšetřit ve statimovém režimu (ihned) po 24 hodin denně a k tomu mít dohled zkušené novorozenecké sestry, která je schopna upozornit na patologicky rychlý rozvoj žloutenky a pod. PLDD tedy dobře vědí, jaká hrozí odborná rizika a mají obavy o zdraví dítěte i z možnosti, že budou soudně napadeni za nesprávný postup.

Ten fakt, že PLDD uznávají nedostatečnou kompetenci a vybavenost pro tuto činnost je snad naopak chvályhodné a nikoli případ pro soudní napadání a vynucování si této péče násilím. Napadlo by vás snad nutit soudně urologa, aby vám provedl náhradu kyčelního kloubu jenom proto, že oba mají stejnou základní chirurgickou průpravu v době přípravy? Dokážete pochopit, jak absurdní je tato vaše snaha?

Institucionalizovaná novorozenecká péče přinesla samozřejmě specializaci a snížila výrazně úmrtnost novorozenců, ale umožnila i postupně zavést do tohoto věku některá vyšetření, která nejsou sice zcela nezbytná, ale přinesla novou kvalitu a možnost včasné diagnostiky některých poruch. K tomu patří vedle pediatrického vyšetření rovněž vyšetření ortopedem, ultrazvukové vyšetření ledvin, vyšetření očí na vrozený šedý zákal, vyšetření sluchové dráhy a správné provedení testů na mnoho vrozených metabolických vad. Je to poměrně dost vyšetření v poměrně krátké době. Pobyt v porodnici má jistě svá negativa, ale pozitivních přínosů rozhodně není málo. Snažit se doplnit tato vyšetření ambulantním způsobem je sice teoreticky možné, ale nikoli stejně rychle a jednoduše a znamenalo by to opakované cestování novorozence. Protože by šlo většinou o cesty autem, tak to osobně považují za špatné řešení se zbytečným rizikem pro malé dítě.

K pobytu na porodnici si dovolím připomenout, že i velmi liberální americké zdravotnictví - postavené spíše na tom ať se každý stará, jak umí - považuje propuštění novorozence před 48. hodinou věku za rizikové a nežádoucí a výčet rizik vydaný AAP - Americkou pediatrickou akademií by pravděpodobně laickou veřejnost velmi zaskočil.

Já rozhodně nepatřím mezi ortodoxní vynucovatele ústavních porodů. Dokážu přijmout, že se někteří rodiče rozhodnou svobodně rodit doma, protože je výhody porodnice nepřesvědčí. Pak je ovšem nutné zcela jasně deklarovat zákonem, že péče v domácím prostředí nikdy nebude stejná jako v instituci a že na případný výkon zdravotníků nemohou být kladené stejné požadavky a měřítka jako existují v lůžkové péči. Podobně jako nemůže být výkon lékaře RZP v terénu hodnocený kritérii pro lůžkové ARO oddělení. Pak se ovšem nesmí stávat, aby byla odsouzená porodní asistentka za neúspěšnou resuscitaci novorozence v domácím prostředí nebo RZP lékař, který je rodiči přivolán k domácímu porodu a nemaje žádné zkušenosti s vyšetřováním novorozence jej z obavy o jeho zdraví odveze specialistům na lůžkové oddělení. To jsou potom zcela protichůdná rozhodnutí, která vyvolávají u každého zdravotníka hrůzu už jen z výrazu domácí porod. V případě komentovaného dotazu matky M.K. vůbec nechápu, proč se tak urputně dožaduje péče po někom, kdo tu péči neposkytuje. Když se rozhodne pro porod doma, tak to znamená, že se přeci dobrovolně vzdává výhod, které poskytuje právě jenom lůžkové zařízení. Věří zřejmě, že ho nebude potřebovat. Pak ale není žádný problém, aby se ke svému PLDD registrovala v klidu a normálně po oněch 3 dnech. Do té doby samozřejmě musí plně nést případné následky svého zcela svobodného rozhodnutí!


úterý 1. ledna 2013

Lůžková pediatrie pohledem z periferie českého státu

Události začátku roku 2012 se jeví jako zásadní pro organizaci nemocniční péče a péče o dětskou populaci zvláště. Obávám se, že každý zásadní zářez obhajovaný momentální ekonomickou recesi může znamenat nevratné negativní zásahy do dlouhodobě úspěšně budované evropsky nadstandardně kvalitní péče o děti v českých zemích. Proto nabízím vedení České pediatrické společnosti k zamyšlení následující otázky.

  1. Jednejme na základě validních údajů, podle zásady dvakrát měř a jednou řež
  • co je vlastně pojem lůžko? - je třeba zjistit počty lůžek hlášených do ÚZIS, nasmlouvaných s VZP i těch reálně sloužících pro děti a reálně existujících pro doprovody (nepočítám rezervní lůžka ve skladech, chodbách apod.)
  • co je „nasmlouvané lůžko“? - týká se jen dětí nebo i doprovodů?
  • co je vlastně pojem pacient na DEO? - jaké jsou počty dětských pacientů a doprovodů (alias pacientů Z 76.3), vyjádřeno zvlášť?
  • proč používáme velmi zavádějící a nepřesný pojem „obložnost“, vypočtený ze zcela nejasných pojmů, když můžeme z VZP či NRC vyžádat přesnější data popisující poskytovanou péči podle DRG za rok 2011 - tedy case mix, case mix index a počty případů. Nedoporučuji však údaje roku 2010, protože řada nemocnic s tímto systémem ještě fakticky nepracovala a data budou nepřesná.
  • kolik dětí do 18 let (resp. 19 let) je hospitalizovaných mimo dětská oddělení?
  • blíže tyto pojmy rozvádím v jiném dokumentu o pediatrických lůžkách
  1. Zvažujme bezprostřední souvislosti
    • zánik posledního DEO v okrese povede s nejvyšší pravděpodobností ke ztrátě nepřetržité 24/7 dostupnosti pediatrické péče v okrese (PLDD to nezajistí)
    • zánik DEO povede s nejvyšší pravděpodobností k zániku porodnice, následně zřejmě k zániku lůžkové gynekologie, což vyvolá pokles ARO výkonů o stovky za rok. Nemocnici hrozí ztráta funkčnosti, ev. postupná přeměna v lepší LDN
    • naopak při zrušení porodnice je třeba reálně počítat se zrušením DEO v krátkém horizontu
  2. Zvažujme širší souvislosti, aneb vše souvisí se vším
    • historický vývoj učinil z většiny okresů určité svébytné jednotky s určitou dopravní infrastrukturou. Dopravní spojení z periferie okresu je možná slušné do okresního města, horší do krajského města, ale určitě mizerné do okolních okresních měst, kam by se měla případně péče přesunout.
    • plnohodnotná nemocnice je významným faktorem zaměstnanosti a vzdělanostní úrovně v okrese. Pokud nechceme podporovat únik vzdělaných lidí do velkých aglomerací, pak nerušme ani střední školy ani nemocnice.
    • z výše uvedeného bych považoval za správné a demokratické, aby se do podobných diskuzí zapojily i místní i krajské zastupitelské sbory.
  3. Zajištění financování pediatrické péče, resp, volba priorit při alokaci prostředků státního rozpočtu či zdravotní daně není a nemůže být primární starostí pediatrů. Proto páchání rituálních harakiri k zalíbení politikům skrze návrhy na redukci nemocniční sítě na méně než polovinu je naprosto nemístné. Pediatři musí razantně požadovat zachování kvality a dostupnosti pediatrické péče. Za dostupné dětské lůžko bych mohl považovat vzdálenost maximálně do 40-50km nebo 45 min jízdy autem z každého místa okresu.
  4. Nevyčleňujme neonatologii z činnosti pediatra a dětských oddělení!
  5. Konkrétní návrhy pro změny v současných (bohužel platných) pravidlech
    • minimální počet lůžek pro DEO stanovit na 20 dětských pacientů + 8 pro fyziologické novorozence (do podmínek akreditace vzdělávání I. typu)
    • umožnit ve Vyhlášce 99/2012 o minimálním personálním vybavení sloužit ÚPS na standardních lůžkách lékařům bez certifikátu, samozřejmě pod dohledem (část I, odst. 9c) - tedy jako dosud. Nová formulace je navíc v rozporu s požadavkem postgraduální přípravy splnit 50 služeb ÚPS do certifikátu (viz logbook). Takový požadavek považuji za správný, ale jak jej nyní naplnit ??
    • umožnit ve stejné Vyhlášce sloužit ÚPS na lůžkách JIP nižšího stupně (náplní je především monitoring stavu) lékařům s certifikátem - tak jako dosud! Samozřejmě s podmínkou dostupnosti specialisty. Formulace v části I, odst. 10a je z tohoto pohledu značně nejasná.
    • umožnit výslovně ve stejné Vyhlášce sloužit ÚPS na JIP i standardních či novorozeneckých lůžkách. Možno použít nějaký koeficient pro přepočty. Vyhláška totiž povoluje lékaři sloužit na 18 lůžkách nižší JIP. Při existenci např. 5 lůžkové JIP tedy zjevně zbývá „kapacita lékaře“ pro 13 intenzívních lůžek, kterou na pracovišti nevyužije. Nabízí se možnost přepočíst tuto položku na standardní lůžka, o která se může starat. Navrhuji index „4“. Bylo by to ve shodě s počty jinde ve Vyhlášce - tedy 18 na JIP nebo 90 na standard. Takovýto postup není ve Vyhlášce vůbec řešený, přestože jde o palčivý problém. Situace by mohla být vysvětlovaná nutností trvalé přítomnosti 2 lékařů v ÚPS, což je nereálné, zvláště pokud tím druhým lékařem nemůže být ani lékař před certifikátem.
    • změnit ve Vyhlášce výpočet úvazku pediatra na porodnici (část II, odst. 1.7a) ve smyslu degrese i pod 20 lůžek. S krátící se ošetřovací dobou na porodnicích si zřejmě většina vystačí s menším počtem lůžek než 20 - což je jasné specifikum fyziologické porodnice. Nynější výpočet tedy uměle navyšuje „potřebnost“ pediatra na porodnici proti dosavadnímu výpočtu založeném jen na počtu lůžek.
  6. Před likvidací prvního DEO by se mělo nejprve zajistit, aby byly v dané nemocnici všechny děti do 18 let (resp. 19 let) hospitalizované na dětských odděleních.
  7. Považuji za potřebné definovat existenci JIP aspoň nižšího stupně jako nedílnou součást dětských oddělení, včetně odpovídajícího přístrojového a sesterského vybavení. Osobně se domnívám, že akutní medicína v tomto smyslu (pečlivý monitoring stavu, infuzní léčba) bude nejdůležitějším segmentem péče okresního lůžkového DEO. Nebo necháme tuto péči zahrnout pod pojem standardní lůžková péče?
  8. Moje osobní zkušenosti s péčí o děti v některých vyspělých státech EU (Anglie, Francie) mne vedou k nezlomnému přesvědčení, že jejich organizace péče o děti by neměla být cílem pro českou pediatrii. My jsme dále.

16.4.2012 MUDr.Miroslav Toms
primář dětského oddělení
Nemocnice Jindřichův Hradec

sobota 7. dubna 2012

Otazníky kolem pediatrických lůžek


V posledních dnech rozvířila VZP diskuzi ohledně počtu lůžek na dětských odděleních a jejich využití. Problém ovšem vůbec není tak triviální, jak se může zdát. Především vlastně ani nevíme, kdo je pacient a co je lůžko. Proberu to ale postupně.

Dětská oddělení všeobecného zaměření, tedy především ta okresní, která si už nemohou dovolit rozdělovat děti do jednotlivých stanic podle věku, se potýkají se zcela specifickými problémy, které oddělení s dospělými pacienty prakticky neznají. Především pracujeme s 5 typy lůžek (!), která jsou funkčně zcela nezaměnitelná (velké, střední s postranicí, batolecí, novorozenecké, inkubátory). Do pokojů rozdělujeme děti s ohledem na věk i pohlaví, podle přítomnosti doprovodu, podle možné infekčnosti i podle chování (nepřizpůsobivého autistu nedáme k batoleti apod.). Podle závažnosti stavu je třídíme na standardní, případně nadstandardní pokoje nebo na JIP k monitoringu. K dítěti jakéhokoli věku jsme připraveni přijímat doprovod obou pohlaví. K tomuto všemu musíme ještě připočíst neovlivnitelně velké sezónní výkyvy (prázdniny, Vánoce, jarní a podzimní nemocnost).

Na odděleních, která mají smíšenou standardní stanici pro děti různých věků, není tedy možné mít na pokojích stabilní a neměnné rozložení lůžek různých velikostí, pokud tedy nejde o pokoje pro jednoho pacienta. Podle aktuální skladby malých či větších dětí a podílu doprovodů se tedy lůžka podle situace přesouvají. Zřejmě všechna oddělení si navíc udržují několik rezervních lůžek všech velikostí po skladech či chodbách. Přesto nastávají situace, kdy na poloprázdném oddělení s momentálně vyprázdněnou porodnicí a celkovou obložností 40% může být reálný problém umístit pátého dorostence - chlapce, pokud pro ně máme jeden 4 lůžkový pokoj. To je situace diametrálně odlišná od ostatních oddělení nemocnice, kde může být vcelku jednoznačně určeno kolik je pacientských pokojů a kolik je tam postelí (jedné velikosti). Podobně zjednodušené to mají zřejmě i velká dětská oddělení s kojeneckou stanicí, kde je jedna matka a jedno dítě na pokoji.

Dětská oddělení tedy mají jednak lůžka “nasmlouvaná” se ZP z pohledu platby z veřejného pojištění, potom lůžka reálně rozmístěná po oddělení pro děti i jejich doprovody, potom lůžka vykazovaná pro statistiku ÚZIS, což bývá asi nejčastěji číslo někde mezi dvěma výše uvedenými a ještě lůžka fyzicky existující, použitelná, tedy včetně těch rezervních. Je dobré si uvědomit, že z prvního údaje - “nasmlouvaných” lůžek - vyvozuje VZP pomocí indexů požadovaný počet personálu a z třetího údaje vypočítává ÚZIS oficiální tabulky obložností, tedy vytíženosti lůžek. Nejde přitom mnohdy o stejná čísla.


Doprovody jsou vůbec specifickým a významným faktorem na dětských odděleních. Doprovod je většinou (ne vždy) hospitalizovaný, má vlastní chorobopis, má své lůžko na dětském oddělení, je tedy pacientem dětského oddělení s dg. Z 76.3. Není ovšem vůbec jasné, jak s tímto faktem pracovat. Lůžka pro doprovody se nevykazují zvlášť, a tedy jsou ve fondu dětského oddělení. Jsou však zahrnutá v “nasmlouvaných” lůžkách pro pediatrii?? Vztahují se “nasmlouvaná” lůžka jen na nemocné děti? Já myslím, že ano, ale nejsem si tím vůbec jistý. Navíc - lze vůbec jednoznačně označit, která lůžka jsou pro doprovod? Někde jistě ano - třeba na pokojích pro kojence, kde má matka své jednoznačné lůžko. Avšak při hospitalizaci velkého postiženého pacienta leží doprovod na lůžku jindy pacientském pro velké děti.


Doprovod jako osoba je dále obestřena tajemstvím. Ve statistice ÚZIS figuruje jako pacient dětského oddělení, ale tam jej aspoň umějí dodatečně vyčlenit podle dg. Z 76.3 a tedy vykázat zvlášť. VZP by mohla mít představu o doprovodech dětí do 6 let, protože se vykazují kódem na účtu dítěte, i když svůj vlastní účet nemají. O doprovodu dětí nad 6 let věku ovšem na VZP nemohou mít představu žádnou, protože to nevědí. No a v údajích nového systému DRG (NRC) doprovody neexistují vůbec, protože nejsou “hospitalizační případ”.


Proto tvrdím, že v dětské lůžkové péči nevíme dokonce ani kdo je pacient, natož potom jaká lůžka máme na mysli. Jsem také přesvědčený, že existují významné rozdíly v chápání těchto pojmů mezi nemocnicemi. Pak jsou ovšem zcela logicky zavádějící sekundárně vypočtené parametry jako je “obložnost”. Pokud neznáme obsah vstupních pojmů, pak jsou výsledky zcela irelevantní. Proto také tabulky ÚZIS, které nám zahrnují do počtu pacientů i doprovody a nepočítají s našimi ne zcela přiznanými postelemi, poskytují vcelku příznivou obložnost kolem 60%. A proto je také možné, že VZP ve svých nových přehledech vychází ze svého DRG systému a tedy z počtu hospitalizačních případů, ze systému který zcela ignoruje přítomnost doprovodu a pak nám prezentují obložnost 30% i méně. To je můj dohad, jak vysvětlit tyto rozpory.


Pojem “obložnost” či “využití lůžek” vůbec nezavrhuji z pohledu vedení nemocnice, kterému napovídá cosi o racionalitě provozu. Vůbec ovšem nechápu požívání tohoto pojmu jako kritéria z pohledu plátce péče v systému DRG, tedy platby za případ. Tedy v době, kdy se už neplatí paušálně a za proležené dny. Pro jistotu si dovolím logistickou odbočku ke vztahu obložnosti a průměrné délky hospitalizace. Převažující model práce je propouštět děti spíše odpoledne (po vizitách, po sepsání zprávy) a přijímat spíše dopoledne (ambulantní sestra na ranní směně, odeslání od PLDD). Pokud je tedy lůžko uvolněno odpoledne a znovu obsazené “až” druhý den ráno, pak vzniká matematicky výpadek 1 dne při výpočtu délky pobytu, protože první a poslední den se počítají za jeden. To znamená, že při průměrné ošetřovací době 4 dny je lůžko fyzicky obsazeno prakticky 5 dnů a maximálně dosažitelná teoretická obložnost je 80%. Při průměrném pobytu 3 dny, je lůžko obsazené 4 dny a obložnost může dosáhnout maximálně 75%! Při výrazně zkrácené ošetřovací době na většině pediatrických oddělení je tento faktor tedy velmi významný. Tomuto jevu lze zabránit pouze přijímáním ve večerních hodinách na lůžka odpoledne uvolněná, což se částečně děje, ale jako výhradní model to není možné.


Z výše uvedeného je požadavek na 75% obložnost lůžek všeobecné okresní pediatrie zcela nesmyslný. Už před 30 lety v situaci podstatně delších ošetřovacích dob bez přijímání matek obhajoval můj primář 60% obložnost jako reálnou hodnotu s tím, že jde o poloinfekční provoz. Pokud si budeme definovat, že pacient je dítě a budeme počítat reálný stav lůžek (a to nikoli ten maximálně použitelný s rezervami), pak vidím reálnou obložnost jistě pod 50%, spíše ke 40%. To ale asi nikdo nepochopí.


Naprosto nechápu, proč v době běžícího DRG systému budeme drasticky zasahovat do dětské lůžkové péče na základě zcela irelevantních pojmů jako je počet postelí a obložnost. Máme přeci nepochybně přesnější kritéria popisující výkonnost systému, jako jsou počet přijatých dětí, počet přijatých doprovodů, souhrnný case mix oddělení či nemocnice a dostupnost v pojmech vzdálenosti a času!

neděle 30. ledna 2011

Řešení protestu "Děkujeme, odcházíme"

Na konec své trilogie o aktuálním společenském tématu lékařského protestu se pokusím hledat možná řešení. Je pozoruhodné, že přestože většina populace průběžně konzumuje v nějaké míře zdravotnické služby, tak znalosti o vnitřních mechanismech fungování českého zdravotnictví jsou velmi velmi nízké. O tom se přesvědčuji nejen na převážně stupidních internetových diskuzích, ale i při rozhovorech se svými blízkými kamarády, kteří nepracují ve zdravotnictví. Potom se nelze divit, že je obyvatelstvo snadno manipulovatelné zprávami oficiálních médií, o kterých třeba už od počátku vím, že jsou pitomé a nereálné.

Jako příklad lze použít počáteční zastírací manévry ministra Hegera o nepatrném dopadu akce na běžný chod zdravotní péče, víkendových nebo prázdninových provozech v nemocnicích a mírném prodloužení čekacích dob. Již v okamžiku zveřejnění počtu výpovědí bylo každému, kdo pracuje v nemocnici, zcela jasné, že hrozí totální kolaps akutní péče. Úsměvná informace, že praktičtí lékaři a ambulantní specialisté převezmou většinu činnosti nemocnic už jen přilévala olej do ohně. Podobná vyjádření ministra pak následně vyvolala v médiích dojem nepotřebných doktorů s výkřiky ať si táhnou kam chtějí. Nikdo nebyl schopen reálně popsat,co by skutečný odchod lékařů (ať už kamkoli) pro společnost vlastně znamenal. Zřejmě to bylo součástí mediální války, která byla spuštěná.

Opakovaně jsem zaslechl názor, že ministr Heger hraje poker. To je velká mýlka, toto nebyl poker. V pokeru se jednak hraje jen o peníze a pak je to hra vzájemných interakcí. Zde jde o životy a úplně jiný typ hry. Ministr Heger totiž dobrovolně (nebo z donucení z vyšších míst?) zvolil hru na kuře, tedy zbabělce (Game of Chicken). To je ta situace čelně proti sobě jedoucích aut. Ta hra je v principu nekomunikativní a jde v ní pouze o totální vítězství. Při zatvrzelosti hráčů vede snaha o maximalizaci užitku k oboustranné destrukci. Psychologové proto mají jediné doporučení - tuto hru prostě nehrajte. Myslím, že hra na kuře nepatří do arzenálu demokratické správy věcí veřejných. Občané by měli konečně prohlédnout, co dal ministr, potažmo vláda vlastně do banku. Dal do banku zdraví a životy především těch druhých, těch, kterým má naopak podmínky pro péči o zdraví ze své funkce zajišťovat. To vše ve jménu a pod ideologickým praporem neustupování nátlaku. Ve snaze veřejně demonstrovat silnou vládu. Obecenstvo mu - jak se podle obrazu médií zdá - zatím freneticky fandí. Lidé mají odedávna zvrácenou touhu sledovat vyhrocené, dramatické řeže, často i krvavé. Jen aby nebylo pozdě až zjistí, že jde o krev jejich.

Na tomto místě bych rád zdůraznil, že se v médiích trvale velmi překrucuje pojetí odpovědnosti. Lékař má zásadně odpovědnost ve vztahu ke svému zcela konkrétnímu pacientovi. Tedy za diagnostický postup, za navrženou léčbu, za provedenou operaci a podobně. Tato odpovědnost je vyšší, než si většina nelékařů dokáže vůbec představit. Konkrétní lékař však nemá absolutně žádnou odpovědnost za organizaci zdravotní péče ve státě. Za to jsou odpovědné jiné orgány, které si navíc dobře platíme. Pokud tedy lékař odejde ze svého pracoviště (a je jedno zda sám nebo spolu s někým), tak absolutně nezodpovídá za zdravotní stav pacienta poté, co jej přestal léčit. Za kontinuitu péče je zodpovědné vedení nemocnice. Proto také existuje institut výpovědní lhůty, aby mělo vedení čas na zajištění potřebných kroků. Ústavní právo dostupnosti kvalitní zdravotní péče garantuje vláda, která se o tuto povinnost prostřednictvím zákonů podělila s krajskými samosprávami. Pokud tedy byla současná organizovaná nátlaková akce vyhlášená už před 9 měsíci a přibližně 3 měsíce před dnem "D" je známý konkrétní dopad akce, který je zjevně mimo možnosti jednotlivých nemocnic, tak nelze rozhodně hovořit o neočekávané situaci či přírodní pohromě apod. Odpovědné orgány mohly problém včas řešit. To je jejich odpovědnost.

Jaká jsou tedy řešení napjaté situace? Bohužel jsem se trochu s publikací tohoto blogu zpozdil a tak mne vývoj událostí trochu doběhl a naznačil budoucí řešení. Přesto existují tři modelové možnosti.

Verze A - úplné vítězství lékařské akce
To by znamenalo plné a okamžité přijetí všech podstatných požadavků lékařů. Lékaři vědí, že řada požadavků je koncepčních a tedy skutečně okamžitě lze řešit pouze požadavek platový. Myslím, že všichni tuší, že postavené požadavky jsou vyjednávací pozice a že většina lékařů i jejich vedení nepočítá reálně s jejich okamžitým naplněním. Tato verze se tak sice může naplnit, ale pouze pokud nechá vláda dojít stav až do katastrofického zhroucení nemocniční péče. Pak očekávám, že nejpozději do 4 týdnů najde vláda třeba i 5 mld korun přímo na platy. Druhou variantou této situace by byl určitě pád vlády. Jsem přesvědčený, že většina lékařů si tento katastrofický scénář rozhodně nepřeje.

Verze B - úplné vítězství vlády
Tedy návrat potupených lékařů na původní místa za stejných podmínek, jaké panují v nemocnicích dnes. Tato varianta charakterizovaná klausovským ideologickým "neustupujme vyděračům" je i přes masívní mediální podporu prakticky vyloučená. Ta by mohla být úspěšná při protestu lokální úrovně, což není tento případ. Kdo pochopil rozsah a zná míru znechucení nemocničních lékařů a jejich touhu po změně, tak ten ví totéž co já. Prostě nemožné. Kolují informace (nemám však webový odkaz), že samotná železná lady Thatcherová se se stávkujícími lékaři dohodla v zárodku doutnajícího konfliktu. Lékařství je totiž naprosto specifický obor lidské činnosti. Je pro společnost životně důležitý a zcela nenahraditelný. Řešení náhrady neexistují. I letecké dispečery lze nahradit armádou (nebo prostě nebudeme létat za potěšením či byznysem). Často zmiňované popeláře nebo hrobníky lze nahradit nezaměstnanými, vězni nebo opět armádou. Lékaře prostě ne. Na druhou stranu si myslím, že lékaři svého exkluzívního postavení výrazně nezneužívají. Dvacet let ignorování a slibování bylo ale i v Česku už dost. Možná si ale většina mocných v jiných státech tuto lékařskou sílu uvědomuje a proto přiznává lékařskému stavu takové místo ve společnosti, které tam má. Čeští lékaři jsou poprvé tak organizovaní a emancipovaní, že se do bláta potupy zašlapat prostě nenechají. Navíc lze říci, že nečekanou pátou kolonou  lékařského stavu je samotný ministr Heger. Jeho absurdní vyjádření o mimořádných stavech a naposledy bezprecedentní útok vůči české neonatologii s návrhem na likvidaci nezralých novorozenců úředním posunem hranice pro jejich léčbu (hraničící se zločinem proti lidskosti) neuvěřitelně stmelily lékařský stav a přiměly k podpoře i lékaře, kteří se původně od akce "Děkujeme, odcházíme" distancovali.
Mimochodem, kde jsou ti slibovaní bulharští, rumunští a ukrajinští lékaři, kteří ty české tak snadno nahradí? Mluví se o tom měsíce, takže už se učí v Zahrádkách češtinu, už čekají na vyřízení formalit umožňujících provozování lékařské činnosti v Česku? Česká veřejnost si - zdá se - nechá nabulíkovat novináři a politiky cokoliv. Oni ti lékaři totiž nikde frontu nestojí. Proč by se učili bezvýznamnou češtinu, když jim stačí jeden ze světových jazyků a posunout se o několik stovek km na západ od Česka a dostat se do úplně jiných podmínek.

Verze C - kompromisní řešení
Podle mé hlavy je nejpozději od počátku prosince 2010 zjevné, že toto je jediné řešení situace. Od té doby je jasné, že silové řešení ministra nemůže být úspěšné. Sama vláda se taktikou nevyjednávání zahnala do časového presu a paradoxně zvýšila vyjednávací pozice lékařů. Sama vláda zvolila v důsledku ideologické zaslepenosti výše zmíněnou hru na kuře a přispěla k absurdnímu vyhrocení situace, kterou média doprovázejí fantasmagorickými úvahami o vojenských stanových nemocnicích či lazaretech, mezi kterými se převážejí pacienti autobusy. Přitom je řešení od počátku tak jednoduché. Stačí odložit ideologické brýle a vyslechnout samotného ministra Hegera, který od počátku a opakovaně tvrdí, že požadavky lékařů jsou oprávněné. Žádný z požadovaných bodů nikdy nezpochybnil. Kdyby vláda nepřipustila svou neprozíravostí obrovskou medializaci problému, tak měla i řadu možností, jak krok na podporu všech nemocnic vysvětlit. Připouštím, že se ústupkem zvyšuje možnost protestů jiných skupin občanů, ale nepovažuji to za pravděpodobné. Jsme členem EU a musí se zdůrazňovat evropský kontext společenského postavení lékařů. Pokud i jiná profesní skupina prokáže, že je v české společnosti významně podhodnocena v porovnání s evropskými zvyklostmi, tak slibuji, že podpořím jejich snahu o nápravu. O žádné takové skupině ale zatím nevím, žádná nic podobného nedokládala. (Nedůvtipní stále jen mluví o kurzovém přepočítávání svých platů, ale to je zcela jiná situace, než o kterou nyní běží, ale nechci se tím vůbec zdržovat.)
Od počátku tohoto týdne jsem odhadoval, že by situaci vyřešilo uvolnění 2 mld korun z účtu pojišťoven přímo na mzdy lékařů. K tomu by bylo nutné zajistit technické řešení a nějaký způsob kontroly, že k tomu opravdu došlo. Navíc písemné záruky dalších kroků, které v blízké budoucnosti přesunou další peníze do mezd všech nemocničních zdravotníků na úkor investičního rozmachu. Mělo by se prohlásit, že Česko zastavuje na čas technologický rozvoj zdravotnictví za účelem nápravy mzdových poměrů, aby totiž měl kdo s těmi technologiemi vůbec pracovat. Prostě, že se bude nyní na rozdíl od předchozích let investovat do vzdělaných lidí a nikoli do "betonu". Pokud si bude česká veřejnost v budoucnu přát další rozvoj a evropskou úroveň zdravotnictví, tak se bude muset rozhodnout platit na segment zdravotnictví více než současných 7,1% HDP a zvýšit ten podíl na srovnatelnou evropskou úroveň. (viz můj blog).
Kompromisní přístup skýtá navíc možnost zavázat si lékařské odbory k podpoře nebo přinejmenším nebojkotu připravovaných reformních kroků. Politici by si totiž měli konečně uvědomit, že bez aktivní podpory lékařů nemohou žádnou reformu zdravotnictví vůbec udělat.

***************************
Aktuální doplněk:

V pátek 28.1.2011 došlo tedy k zásadnímu posunu ve vyjednávání a k mé radosti směrem k mojí variantě C, tedy směrem k žádoucímu kompromisu. Došlo k návrhu na uvolnění 2 mld Kč :-). Připravený ministerský dokument je velmi slušný a zbývá dořešit spíše technické věci. Chci věřit, že lékařským odborářům bude tento krok v této fázi stačit. Bohužel velmi necitlivě do toho vstoupil premiér Nečas a tak se zase trochu bojím. Požadavek na navýšení mzdy sester z tohoto prvního balíku je (jakkoli si práce sester nesmírně vážím) neprůchodný. Jednak se sestry spíše ze strachu nepřidaly (a já to chápu) a ústy své šéfky Juráskové dokonce distancovaly (byť sestry v nemocnicích byly spíše jiného názoru) a druhým důvodem je, že sestrám bylo v roce 2009 jednorázově přidáno myslím 1500 Kč měsíčně, zatímco lékařům nic. Pozitivní efekty v dalších fázích reformy za 1-2 roky musí logicky pocítit všichni pracovníci nemocnic, o tom není pochyb. Celou dobu jsem sestrám vysvětloval, že pokud budou nyní lékaři konečně úspěšní, tak budou druhotně z této akce profitovat i ony. Tvrzení premiéra Nečase, že nelze garantovat, aby nyní uvolněná částka šla do mezd, je bohužel lživé. Právě sestry dostaly své peníze nějakou direktivou a nebylo možno je použít jiným způsobem. Prostě to šlo ...

Chci doufat, že různá silácká mediální vyjádření už nezbourají připravovaný kompromis a že se nakonec potvrdí, že se lékařský stav stal rozbuškou k nastartování skutečných změn ve zdravotnictví, na které se v nemocnicích marně čeká už 20 let a že politici necouvnou tak, jako dosud pokaždé.

sobota 22. ledna 2011

Odpověď neodcházejícímu inženýrovi

Po internetu se v posledních dnech šíří dopis fiktivního nebo skutečného inženýra Klusáka. Obsahuje řadu často opakovaných tvrzení a tak jsem si dovolil toho využít a postupně je okomentovat z lékařské pozice.


Milý pane doktore.

Nezlobte se, že Vás obtěžuji, vím, že toho máte dost, že balíte, že odcházíte. Ale ještě než odjedete do toho Německa, chtěl bych se Vás na něco zeptat.
Na začátek bych se asi měl představit, protože mě možná neznáte.
Takže - také jsem jako Vy vystudoval vysokou školu za peníze našich spoluobčanů, daňových poplatníků. Sice jsem studoval jen 5 let, ne tak dlouho jako Vy, ale nebylo to rozhodně nic jednoduchého a byl jsem rád, že jsem v roce 2000 tu státní zkoušku z ekonomie, účetnictví a informačních systémů a technologií udělal. Hned po škole jsem jako Vy nastoupil do zaměstnání - normálně, do soukromého sektoru, k poradenské firmě v oblasti daní a účetnictví. Úplně Vás chápu, pane doktore, ty nástupní platy jsou fakt dost nízké. Já například bral první 3 měsíce 10.000 Kč, pak mi rok dávali 17.000 Kč a v roce 2002 jsem bral už 19.000 Kč. V současné době pracuji u softwarové firmy a mám po 10 letech praxe 24.000 Kč, splácím hypotéku, auto a tak. Takže pane doktore chápu, jak to máte těžké. Já jsem si třeba zařídil i živnostenský list a zkouším si přivydělávat.
  • nevím jakou VŠ autor studoval, ale je třeba pro úplnost říci, že studium medicíny se svou náročností někdy dost podstatně liší od mnohých vysokých škol. Nepochybně se řadí spolu s právnickým vzděláním mezi nejobtížnější studia. O tom myslím není pochyb.
  •  platový postup v okresní nemocnici a.s. (což je jakási všelidová socialistická akciovka) je následující:
    •  nástup 16500, po 2 letech (po první zkoušce – dříve první atestace) postup na 19000, po dosažení specializace atestací (dříve 2.atestace) po 5 a více letech je skok na 23000, po více než 10 leté praxi 30000, funkce zástupce primáře oddělení 32000.
  • osobně pro Vás - pokud jako IT specialista nepracujete právě v nemocnici, pak se Vašemu platu opravdu divím, moji známí v tomto oboru berou rozhodně více, proto Vám doporučuji změnit místo!
Vím, pane doktore, že se musíte neustále vzdělávat a dělat ty různé zkoušky. To musí být určitě dost náročné - já taky kvůli ekonomii a počítačům musím neustále studovat a zdokonalovat se, protože když mi ujede vlak, nebudu nikomu nic platný - a zákony se pořád mění a vývoj jde pořád kupředu. Je to holt neustálé vzdělávání, viďte pane doktore? Dokonce jsem si udělal certifikát na US GAAP (vedení účetnictví podle amerických standardů) a stal ze mě také certifikovaný mzdový profesionál. Bohužel se mi to na mzdě moc neprojevilo, ale určitě se to bude do budoucna hodit. To jsem slyšel, pane doktore, že máte Vy lepší, že Vám po těch Vašich zkouškách peníze přidávají. Tak aspoň v něčem se máte líp.
  •  průběžné postgraduální vzdělávání se týká samozřejmě každého lékaře a sice po celý profesní život a navíc kontrolovaně. Nejde jen o nějaké soukromé studování, ale také dojíždění na různé víkendové akce či kongresy, kde sbíráme kredity, které si doma štosujeme a předáváme ke kontrole Lékařské komoře. Pokud nesplníme patřičný obnos kreditů, tak je nám odebrána licence, bez které své povolání samostatně bez dohledu nemůžeme vykonávat. Máte to také tak?
  • postgraduální studium absolventů k získání specializace je však ještě něco úplně jiného. Aby se lékaři dostali po cca 5 a více letech přípravy k atestaci, musí strávit mimo jiné asi 1,5 roku na různých pracovištích mimo svou nemocnici, tedy většinou v krajské nebo na nějaké klinice. Tyto pobyty si buď platí ze svého (a musel by ho po tu dobu živit partner či rodič), nebo se musí upsat své nemocnici na 10 let pod sankcí 350 000,-! Tj. cca 5 let do atestace a pak 5 let poté „splácet“ svou prací uvedený dluh. Pokud si chce lékařka komplikovat život dítětem, pak se vše samozřejmě prodlužuje. Máte to také tak?? Znáte vůbec něco podobného v jiných oborech?
  • Po celou dobu přípravy si mladý lékař shromažďuje hodnocení jednotlivých školitelů, zapisuje do tzv. logbooku provedené výkony, aby naplnil požadovaná množství. Pak se snaží uspět v drsné zkoušce na úrovni dřívější II.atestace, což už je například společensky úplně jiná situace proti bezstarostnému období na VŠ. Tady všichni zaměstnanci včetně sester vědí, že uvedený lékař jde na atestaci a neúspěch je tedy chápán zcela jinak než na škole, kde to nikoho nepohoršovalo. Znám kolegy, kteří neuspěli i takové, kteří ztratili odvahu tam jít. Máte to také tak?
A také jsem někde četl, že Vám alespoň proplácí přesčasy. Tak to máte fajn. U nás v soukromé sféře se na přesčasy moc nehraje. Sice mám oficiálně 8 hodin denně pracovat, ale obvykle je to 9 až 10 hodin. Jednou jsem byl v práci dokonce 26 hodin v kuse - ale proplaceno jsem, pane doktore, nic navíc neměl. Tak to máte fakt pěkné, že Vám ty přesčasy proplácí.
  • tento pokus o porovnání přesčasů mne opravdu pobavil. Naše přesčasy totiž neznamenají to, že přijdeme o hodinu či dvě později domů. Naše přesčasy znamenají, že nepřijdeme domů vůbec, že nespíme doma, nevidíme se s rodinou, nemůžeme naplánovat žádnou aktivitu. Znamenají, že trávíme v práci víkendy i svátky včetně Vánoc apod. Vy jste byl jednou v práci v kuse „dokonce 26 hod.“ (považte!) Opravdu úsměvné. Já jsem v práci pravidelně v kuse 56 hodin! Ale máte pravdu, že je nám ten večerní a noční přesčas proplacený. Mladým lékařům 160,-/hod, specialistům s 30 letou praxí 200,-/hod.
Vím, máte zodpovědnost za zdraví lidí. To je zajisté dost náročné, pracovat s takovým vědomím a pod takovým tlakem. Úplně Vás chápu, pane doktore. Já zase pracuji často s databázemi klientů, kde mají uložena data za celou firmu a roky zpětně a když bych jim je nějak poškodil, mohou tu firmu i zavřít. Desítky lidí přijdou o práci. Skutečně mi někdy není moc lehko, když si uvědomím, kolik osudů lidí mám ve svých rukách.
  • tak tady jsem se nepobavil, naopak. Srovnání zodpovědnosti za počítačové databáze klientů se zodpovědností za zdraví a život pacientů mne – promiňte – ale opravdu uráží. Zatímco databáze není problém mnoha způsoby zálohovat a preventivně ošetřit a jejich zničení bych musel považovat za diletantství, tak lékař může způsobit poškození zdraví pacienta poměrně snadno i nezaviněně a při nejlepší vůli pomoci. Právě problém právní odpovědnosti je totiž dost zásadní z pohledu požadavku na vysoké finanční ohodnocení lékařské práce. Medicína je totiž dosti specifická a riziko soudních sporů vysoké. Ve sporech záleží na obhájcích a ti dobří jsou drazí. Lékař by měl mít příjem také na to, aby si dobrého právníka mohl dovolit. Tak je to na celém světě. V jiných profesích a běžném životě se lidé většinou dostávají před soud, když porušili nějaký zákon. Lékař se dostane před soud snadno, aniž by cokoli porušil a je nucený se obhajovat. V tomto směru neobstojí ani často uváděný argument například řidiče autobusu, který má také odpovědnost za životy lidí. Ano jistě má, ale pokud nejde řidič do práce opilý a dodržuje poctivě stanovená pravidla, která se umí naučit většina svéprávné populace a nejezdí třeba na červenou přes přejezd, tak mu trest v podstatě nehrozí. V medicíně to prostě tak není. Mimochodem, slyšeli jste o tolika žalobách na nějakou jinou konkrétní profesi jako právě na lékaře?
A ještě jsem slyšel, už nevím kde, že k Vám zákazníci chodí úplně sami, z vlastní vůle. Tak to máte moc a moc pěkné, pane doktore. To my, když si zákazníka neseženeme sami, zákazníka nemáme. To buďte rád, že to takto máte. Prý dokonce některé zájemce i musíte odmítat! Tak to bych také chtěl zažít. Ale nezávidím Vám - vím, že jste šikovný, jinak by k Vám určitě tolik lidí nechodilo. A prý Vám i vždycky každý zákazník platí! Tak to máte také moc fajn. To u nás se stává, že nám klient často nezaplatí za naše služby a my to z  nich musíme potom horko těžko dobývat a ne vždy se nám to podaří. Tak aspoň v tomhle to máte klidnější, buďte rád. A dokonce se prý s kolegy mezi sebou zákazníky posíláte, aby každý na něm něco utržil. To bohužel u nás moc nefunguje. Konkurence nám zákazníky spíš bere. Ale třeba se to časem zlepší.
  •  k placení zákazníků (myšlené zřejmě poplatky) a výhodnému přeposílání pacientů mezi lékaři, resp. souvislosti mezi počtem pacientů a příjmem lékaře se nebudu vůbec vyjadřovat, protože tady si autor zcela zjevně plete ambulantní privátní sféru s nemocničními lékaři, a o ty v celé kauze běží.
Ale abych se dostal k tomu, proč Vám píši. Slyšel jsem, že jste si s kolegy domluvili takovou zajímavou akci, že když Vám nepřidají třikrát tolik co máte, že odejdete. Tak to se mi líbí, to máte kuráž. Já si právě řekl, že když jsme na tom podobně - oba máme vysokou školu, oba se musíme pořád vzdělávat, oba máme v rukou osudy lidí a máme i podobný příjem (teda až na ty přesčasy), tak že to také zkusím. A šel jsem za zaměstnavatelem. Ale také jsem nepochodil, jako Vy. Nejdřív se mi smál a pak mě poslal víte kam. Třeba do Německa.
  •  lékaři rozhodně nepožadují třikrát tolik toho, co nyní mají. Opět autor jen velmi nepozorně sleduje dění.
No a proto Vám píši. Slyšel jsem, že Vy právě do toho Německa máte namířeno. Nezlobte se, ale mohl byste mi dát kontakt na toho, kdo Vám to dohodil? Německy umím asi jako Vy, takže by mi to také mohlo dopadnout. A máte tam kde bydlet? Jedete i s manželkou? Už má také práci? Co děti, berete je s sebou? To německé školství bude určitě lepší než naše, viďte?
  • no a právě tady je vedle právní odpovědnosti další zcela zásadní rozdíl. Prakticky v celé Evropě je obrovský hlad po lékařích a ti čeští mají přes různé dehonestující výroky v našich médiích dveře opravdu otevřené. Je možno doložit desítky německých nemocnic, které přijmou české lékaře, zda ale přijímají české IT specialisty to opravdu nevím a proto možná bude Váš argument slabý. Nemyslím si, že ze současné akce naráz odejde ohromující množství lékařů do zahraničí, ale řada jistě. Podle mne je daleko varovnější fakt, že tento stát bohužel vůbec nezajímá, že už nyní 15% absolventů lékařských fakult jde do zahraničí rovnou po škole a ten podíl navíc narůstá.
Takže ještě jednou mockrát děkuji, pane doktore, za Váš čas a když mi pošlete nějaký ten kontakt, budu moc rád.
S přátelským pozdravem kolega inženýr

Rostislav Klusák
  • Autorovi bych naopak já přál, aby příště podobná srovnání psal s větší znalostí věci a samozřejmě zdraví, aby ten český zdravotnický systém nemusel využívat.

S úctou
MUDr.Miroslav Toms

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že současný lékařský protest vůbec není jenom o lékařích. Především Vás nelékaře a potenciální příjemce zdravotnické služby by mělo zajímat, jestli je český zdravotnický systém zdravý, efektivní a nezneužívaný, zda zaměstnává kvalitní a spokojené sestry a lékaře, kteří se nezabývají podmínkami odchodu z republiky. Jde totiž o to, jaké budeme mít zdravotnictví tady u nás doma, nebo ne?

pondělí 3. ledna 2011

Děkujeme, odcházíme - můj úhel pohledu

Od počátku jsem chtěl mít na tomto blogu výhradně odborná medicínská témata a věcem politickým jsem se důsledně vyhýbal. Nyní tedy udělám výjimku, i když o absolutní zaběhnutí určitě nepůjde. Společnost v posledních týdnech polarizuje téma, které se mne a mých pacientů navýsost týká. Jde o postavení a vnímání lékařů a celého lékařství jako oboru v této zemi. Moji kamarádi se mne opakovaně vyptávají na situaci v nemocnicích, chtějí tomu porozumět a proto se také pro ně pokusím zformulovat svůj názor. Asi se mi nepodaří množství úvah příliš zhutnit a tak předem žádám čtenáře o shovívavost.

Předně uvedu, že jsem výpověď nepodal. Jedním důvodem je to, že se považuji za pravicově smýšlejícího člověka nedavového typu, nemám rád Kubkův LOK a celou akci jsem dlouho považoval jen za další nepříliš nadějný odborový protest. Druhým a pragmatičtějším důvodem je odpovědnost za lůžkové oddělení, které dává práci desítkám lidí, nejen lékařům. Tím však moje negativní postoje k této akci v podstatě končí. Jaké jsou tedy vlastně kořeny nynějšího protestu?

To, že v mladých lékařích postupně narůstá znechucení s jejich ohodnocením, se systémem povinného postgraduálního vzdělávání a troufám si říci téměř nevolnickým podřízením nemocnici, to vidí každý, kdo se v oboru pohybuje. Oni jsou tou hybnou silou nespokojenosti, kterou odbory jen šikovně využily a mně nakonec nezbývá, než s většinou odborářských argumentů neideologicky souhlasit.

Začínající lékaři po absolvování nepochybně jednoho z nejtěžších univerzitních programů nastupují do praxe s ohromným entuziasmem a vůlí něčeho dosáhnout v tomto krásném povolání. Záhy však narazí na realitu běžného života, kdy se musejí postarat o nové bydlení, měli by založit rodinu, nemají úspory, spíše je čekají splátky. Jejich hmotné zajištění vůči spolužákům, kteří skončili u maturity je tristní a srovnání s absolventy nemedicínských fakult není rovněž příznivé, jak velmi pěkně popsala autorka tohoto blogu. Po nástupu do nemocnice dostanou cca 16500 - 17500 Kč hrubého a nemají žádný výhled významnějšího růstu v nejbližších letech. Můj kamarád podnikající ve stavebnictví mi potvrzuje, že za podobné peníze nelze sehnat pracovitého stavebního dělníka. Nakonec vývěska Úřadu práce v Ostravě, kterou uveřejnili v iDnes hovoří za vše. Nebo hledá-li lékař práci v Klatovech, tak rovněž nemůže konkurovat třeba klempířům (viz zde a zde). S často zmiňovanými službami je to tak, že mladý lékař samostatně vůbec sloužit nesmí. Primář, který jej do služby staví tak riskuje především svůj krk, ale nic jiného mu nezbývá, protože většinou nemá lékařů dostatek. Pokud je tedy takový lékař do noční služby protizákonně postaven, je to třeba u nás za 160 Kč hrubého za hodinu, což je možná nadstandardní taxa, zvláště uvážíme-li, že specialista s 30 letou praxí dostane 200 Kč za hodinu. Nádavkem k tomuto platovému ocenění dostane mladý lékař k podpisu de facto nevolnickou smlouvu, ve které se zavazuje zaměstnavateli k odpracování minimálně 10 let (5 let do atestace a 5 let po atestaci, u matek podstatně déle) pod sankcí 350 000 Kč !!! A to byla tato částka nedávno po protestech těch neposlušných mladých lékařů snížena ze 450 000,- ! Chce snad toto někdo považovat za normální? Znáte někdo jiný obor, kde panuje podobné nevolnictví? Řeší se snad v jiných oborech požadavek odborného růstu podobným způsobem? Já tedy o něčem takovém neslyšel.

Žijeme v globalizovaném světě a tak se nedivme, že dnešní mladá generace vychovaná k sebevědomí ve svobodné společnosti nehodlá zakřiknutě čekat na smilování "mocných" a na rozdíl od generace mojí jde tvrdě za svým cílem. K tomu jsme je snad vychovali, ne? Chtějí žít svým evropským způsobem a dobře vědí, že v civilizovaných zemích je lékař příslušníkem vyšší střední třídy a tomu odpovídá nejen přední umístění ve všelidových žebříčcích prestiže či důvěryhodnosti, ale především odpovídající zařazení v příjmové hierarchii společnosti. A o to tady jde, o relaci v rámci společnosti, nikoli - jak je vytrvale podsouváno - v mechanickém přepočítávání něčích platů. Po dlouhé době uvedly objektivní tabulku v HN - viz zde. Současně je třeba doplnit, že ta relace vůči průměru je většinou v chudších zemích vyšší než v bohatém Německu.

Musíme si také uvědomit, že v současné době velice stoupá hodnota lékařů na evropském pracovním trhu a to je zásadní rozdíl proti době třeba před 10 lety. Myslím, že v současnosti není žádanější profese v Evropě. Prakticky všude je lékařů nedostatek. V důsledku socialistického nařízení Bruselu (s kterým nesouhlasím, ale to je tak vše, co mohu dělat), které od příštího roku dále snižuje povolenou přesčasovou práci, dojde k dalšímu nedostatku lékařů. Proto prozíravější státy lékaře lákají jak mohou, primitivní společnosti vykřikují "tak si táhněte"! Je zajímavé, že ministr Heger novou legislativu vůbec neřeší, má prý nějakou "fintu". Je však velmi na pováženou, jestli mladí neohnutí lékaři budou na nějaké české finty zvědaví.

Je vcelku jedno, zda v současné akci odejde do zahraničí lékařů tisíc nebo jen sto. Tomuto státu je totiž jedno, že trvale narůstá počet absolventů odcházejících do zahraničí hned po škole. Pokud jde letos o 104 lékařů ze 754 promovaných a tedy 14% všech (můj miniprůzkum z mého okolí odpovídá 15-20%) a nikoho z odpovědných to vůbec nezajímá, tak to já osobně považuji za strašidelné selhání vedení státu. Děkan 1.LF Tomáš Zima doplňuje, že přitom výuka medika stojí cca 1 milion Kč. Nenávistné výkřiku z lidu, že se tam naši lékaři nedomluví a nikdo o ně nestojí jsou tak nebetyčně hloupé, že opravdu nestojí ani za polemiku (jen doplním, že oni tam mnohdy pracují v rámci stáží už v průběhu studia!). Nanejvýš proradně pak působí žvásty politiků o znalostní ekonomice a podpoře vzdělávání. V době, kdy chytré státy lanaří "mozky" ze všech možných oborů, tak naše pseudopravicová vláda doktory demonstrativně opovrhuje a ještě nezačala ani jakákoli vyjednávání. Schizofrenní ministr Heger sice vydává prohlášení, že požadavky lékařů jsou v zásadě správné, ale nedělá jediný krok k jejich naplnění a místo toho schválí ve stejnou dobu další miliardy do přístrojového vybavení fakultních nemocnic. Je totiž nanejvýš zřejmé, že z nákupů techniky mají tzv. manažeři ve zdravotnictví své provize, při případném rozpuštění do mezd by však nedostali ani korunu bokem. V tom je zřejmě celý zakopaný pes, proč naše republika neustále nakupuje různé operační roboty, ale neinvestuje do lidí, kteří tu práci stále ještě chtějí vykonávat.

Objevují se zprávy, že se složení lékařského stavu stále více feminizuje. Mladí muži zřejmě dávají přednost jiným oborům, které jim nabízejí lepší možnosti zajištění své rodiny. Ještě horší je však zjištění, které uvádí ve výše zmíněném rozhovoru děkan Zima, že na lékařské fakulty se už nehlásí - jak bylo v minulosti zvykem - ti nejlepší středoškoláci. Ti nejlepší dnes bohužel hledají uplatnění ve sférách mimo medicínu. To není dobrý vývoj pro celou českou společnost. Bůh chraň budoucí pacienty!

K otázce nevhodnosti načasování protestní akce mohu říci, že tento protiargument vcelku chápu. Jenže ono právě teď došlo na pověstnou poslední kapku či utržené ucho ... a také - jak jsem už zmínil - dorostla generace mladých neohnutých. Na obranu odborářů navíc musím doplnit, že akce byla zahájená na jaře 2009, kdy panovalo všeobecné přesvědčení o jasném volebním vítězství sociální demokracie a o nějaké vládě škrtů a redukce státního dluhu vůbec nikdo neuvažoval. Navíc nelze oddiskutovat, že peněz je ve zdravotnictví prostě málo, tedy myšleno na požadovanou evropskou úroveň zdravotnictví. Našich 7,1% HDP nás řadí tam, kde bychom neměli zůstávat. Jasně to dokládají nejnovější data z OECD - jsou zpracovaná za rok 2008. Zde poskytnu srovnání s některými státy. Myslím, že není problém určit, ke kterým státům se chceme blížit.






Následuje totéž vyjádřeno ve skutečných penězích. K tomu je třeba doplnit, že většinu léků, materiálu i přístrojů nakupujeme za cenu stejnou nebo mnohdy vyšší než naši kolegové v Německu. Jediné, co je tedy "volně manipulovatelné" je u nás cena práce. No a tu opravdu chceme změnit. Je řada profesí, ve kterých došlo v minulých letech prakticky ke skokovému zvýšení příjmů bez větší pozornosti médií. Nyní tedy mají pocit lékaři, že přišel jejich čas.



Výdaje na zdravotnictví v ČR samozřejmě rostou, to nám chtějí předkládat hlavně politici, ale když se podíváme na dynamiku posledních 9 let, tak z pouhého sklonu vrcholků sloupců tohoto hůře přehledného grafu vidíme, že dynamika růstu je ve většině zemí rychlejší, nejnápadnější je srovnání se Slovenskem.




















Z uvedeného je pro mne jasné, že stát musí na jedné straně zvýšit množství peněz ve zdravotnictví a současně zvýšit úsilí, aby jejich využití bylo maximálně efektivní. Z oblíbeného výroku politiků o nalévání do černých děr se mi osobně obrazně otevírá kudla v kapse. Naše peněženky nejsou černá díra, my se o těch vašich také tak pohrdavě nevyjadřujeme! A pokud tím výrazem má vláda na mysli pravděpodobně nekonečnou korupci při vybavování nemocnic, tak by měla dostát svým slibům a tuto korupci řešit neprodleně a tím získat rychle zdroje pro patřičné ohodnocení lékařů. Ti mají s nákupem přístrojů a léků pramálo společného. (To by ovšem nesměli z NERVu znechuceně odcházet ti, kteří chtěli proti korupci opravdu bojovat).

Ministr Heger - chlapík, který mi připadal zpočátku sympatický - se v mých očích zcela zesměšnil. Po 21 letech slibování nějakých reforem a odkládání požadavků lékařů, kteří dá se říci již desítky let mají stále stejný požadavek ohledně ohodnocení (1,5 až 3 násobek průměrné mzdy), on - 17. ministr zdravotnictví za 21 let chce vážně po mně, abych opět odložil své požadavky? Má mne skutečně za užitečného idiota? Jediný teoreticky připravený ministr Julínek vyletěl s prvním pokusem s poplatky. Ještě kdysi MUDr.Macek měl jakýsi plán, ale při své inteligenci jej vzdal dříve než začal. Proč máme proboha věřit, že to nyní bude jiné?

Ministerstvo zdravotnictví se zesměšnit už nemohlo. Nevím, zda vůbec ještě existuje. Zásadně nereaguje na e-mailovou poštu, koncepci lůžkové péče zřejmě za 20 let nevypracovalo žádnou. Občas ministři vykřiknou, že máme hodně lůžek, ale tím jejich koncepce končí. Lůžek je hodně, ale zase úplně tragické to není, viz graf.




















Počet lékařů je v ČR rovněž vyšší, ale ani v tom se zase tak dramaticky nelišíme. Vzhledem k připravované výše uvedené směrnici EU jich bude nepochybně nedostatek. Tedy pokud ministr, který stále vystupuje jako osoba bez jakýchkoli pravomocí, nezmění předpisy, které nařizují nesmyslně vysoké personální obsazení nemocničních lůžek a počty lékařů v noční službě. Protože to asi neví, tak raději připomenu, že jde např. o vyhlášku č. 134/1998 Sb. v novele č. 472/2009 Sb.




















Možná se nyní vláda raduje, že nepříjemnou práci za úředníky udělají lékaři tím, že zlikvidují některé nemocnice či oddělení a ještě budou za viníky stavu. Bude to neprozíravé, hloupé a vůči vlastnímu obyvatelstvu nezodpovědné. Místo analýzy potřebnosti, spádovosti a časové dostupnosti, místo postupné a řízené restrukturalizace lůžek je nám obyvatelům nabízená varianta chaotického rozpadu nemocniční sítě?
Vláda vyhlásila pro mě nepochopitelnou válku svým lékařům. Asi jí nedochází, že znechucenost lékařů je opravdu velká, navíc musím připomenout, že LOK nepostavil jen mzdové požadavky, ale upozornil na 13 kritických momentů - to jen pro úplnost. Z této války nevzejdou vítězové, ale pouze poražení na všech frontách. Obávám se, že vláda ten okamžik, kdy tomu mohla zabránit, jednoznačně propásla. Přemýšlím nad tím, že kdybych býval výpověď podal (a tady prosím nejde o nějakou stávku, ale jde o zásadní osobní rozhodnutí každého jednoho lékaře!), asi bych čekal na nějaký signál, který by měl moje rozhodnutí zvrátit. Vážený ministře, vážená vládo, takový signál či výzvu k jednání jsem opravdu nezaznamenal. Naopak, ty šílené výroky o nějakých výjimečných stavech a svážení pacientů autobusy do jakýchsi lazaretů by mne jenom utvrdily, že je cosi velmi shnilého ve státě českém. Bylo by dobré, kdyby občané pochopili, že jde také a možná především o ně. Jde o to, jaké zdravotnictví vůbec chceme mít.

Prezident Klaus nám podle očekávání vyčinil. Není to překvapivé, on je docela konsistentní a takto se chová k lékařům již 20 let. Nicméně vzpomínám na dobu, kdy nám jako předseda vlády poskytl ekonomické školení. V zásadě nám sdělil, že mzda lékaře se neodvíjí od náročnosti studia ani od jeho zásluh. Poučil nás, že nám mzda stoupne tehdy, až budeme potřební na trhu práce. Neekonomicky smýšlející lékaři si bohužel tuto formulku zapomněli opakovat před spaním a procitli až nyní. Takže zřejmě už v březnu tohoto roku se ukáže, zda jsou lékaři potřební. Já myslím, že by nám měl pan prezident tleskat s vědomím, že měl zase pravdu.

P.S. Protože stále většina čtenářů kliká na tento článek a méně už na možnosti řešení (stále z mého pohledu :-), tak přidávám odkaz na můj novější a bohužel stále ještě aktuální článek: Řešení protestu Děkujeme, odcházíme