sobota 7. února 2009

Řekněme to na rovinu: Nemám rád jesle

V posledních dnech se v mediích rozhořely diskuze na téma renesance jeslí. Vyvolala je revokace závazku/doporučení/nařízení EU. Myslím, že na formě formulace myšlenky EU vůbec nezáleží, protože zvláště u státních autorit se tyto formy mohou snadno proměňovat jedna v druhou. Problém je ve stanovení takového cíle, který považuji za odsouzeníhodný až zrůdný. Pokud se Dánsko opravdu chlubí, že má 90% dětí do 2 let v jeslích (http://www.lidovky.cz/ministri-podporili-vice-jesli-dei-/ln_noviny.asp?c=A090206_000014_ln_noviny_sko&klic=229907&mes=090206_0), tak je to stejné jakoby se Česko chlubilo nejvyšší úmrtností na silnicích. Pokud pan Špidla tvrdí, že Česko dává málo peněz na rodinnou politiku a jedním dechem do toho zahrne výdaje na pečovatelky v jeslích (http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/zmeny-v-jeslich-nebudou-vetsina-statu-o-ne-nestoji_104063.html), tak pak mám velký problém: nerozumíme si ve výrazu RODINA.

Jsem zaměřením liberální člověk a nikdy bych nechtěl brát rodičům možnost volby. Ale já jako dětský lékař musím dávat nejlepší doporučení podle svého svědomí a zrovna tak státní autorita má vysílat signál, jaké uspořádání považuje za správné. Naznačovat, že je správné, aby matky opouštěly své děti ve třech, šesti, nebo kolika měsících věku a svěřovaly je do "kvalitní odborné" kolektivistické péče považuji opravdu za zrůdnost. EU měla dát signál, že si váží více rodiny, která by měla být podporována a nikoli kariérních ambicí některých šílených intelektuálek!

Jenom odbočím poznámkou, že nás EU kritizuje, že máme mnoho matek, které stát nutí být s dětmi do 3 let věku doma a nevyužívat jeslí a naopak máme mnoho starších dětí, které stát nutí být v jiném typu kolektivních zařízeních - dětských domovech. Mám řešení - odebrat milované děti hned po porodu do jeslí a volné matky využít k výchově nemilovaných dětí z děcáku. To by byl krásný EU guláš, co? No ale vážněji.

Jako pediatr si ještě moc dobře pamatuji stav, kdy byly v zimě za tmy přivážené rozespalé děti do jeslí, kde pak některé unudlené a plačící postávaly u dveří a čekaly až rodičům skončí pracovní proces. Protože časté absence v pracovním procesu jsou všem nemilé, proto byly v jeslích děti velmi často v různých fázích nemoci a nic na tom nezabránilo měření teploty ani kontroly pediatrem při tzv. ranním zdravotním filtru. Lze namítnout, že ne všechny děti měly v jeslích problémy. Samozřejmě, každé dítě je jiné. Ale nestačí jediné trpící, aby to bylo považováno za týrání? A těm ostatním, bez viditelného pláče, bylo opravdu lépe než s maminkou? Blahořečím dnešní době, že nás těchto zařízení, které jsem tehdy nazýval "ZOO pro děti" prakticky zbavila. Rozumím tomu, že matky potřebují občas od dítěte odejít a vyřídit nezbytné povinnosti. K takovému účelu zřízené mini-jesle v domácím prostředí bych ještě chápal. Ale stavět jeselské kapacity pro desítky procent dětí z důvodu "aby byla nabídka" je nesmysl. Domnívá se někdo, že stát, který do toho vloží nemalé peníze, bude nečinně přihlížet, jak čeká zbytečný personál u otevřených dveří? Zcela jistě bude hledat způsoby, jak rodiče přesvědčit (nepochybně finančně) k jejich naplnění.

Pro jesle se uvádějí argumenty výhradně ze světa "velkých". Jsou jejich předkladatelé přesvědčeni, že by ti, o které jde především - tedy malé děti do 3 let - měly stejný názor? Že by si zvolili raději kolektivní péči tet před náručím své mámy? Pokud ano, pak by to bylo na úplně jiné povídání.

Čemu nerozumím je to, že některé maminky si neumějí života se svým dítětem užít. Všem bych chtěl vzkázat, že první 3 roky života dítěte jsou zcela unikátní a neopakovatelné. Využijte tento čas, ve kterém sledujete a formujete zrod zcela svébytného lidského tvorečka. Když toto období promeškáte, už se nikdy nevrátí. Dítě nemá tlačítko "Replay", nelze to opakovat a později si tu ztracenou příležitost budete zřejmě vyčítat. Čím méně české ženy rodí, tím více by si měly tohoto období užívat. A to i za cenu uskrovnění, omezení další spotřeby a odložení kariérního postupu. Jde totiž o hodnoty nesrovnatelné.

V dnešní české realitě naopak velmi vítám (vedle zmíněného ústupu od jeslí) narůstající zájem matek o přirozenou vazbu k dítěti, počínaje fyziologickým nemanipulovaným porodem, delším kojením, nebo větším zájmem o společnou hospitalizaci se svým nemocným dítětem. Patří se, abych v této souvislosti zmínil i výrazně větší a aktivnější přístup otců k péči o nejmenší děti. Počty hospitalizovaných tatínků u nemocných batolat a jejich větší účast při návštěvách dětí v nemocnici je nesrovnatelná se stavem v nedávné minulosti. Toto vše mi dává naději, že nebudeme slepě kopírovat všechny nápady přicházející z EU a podržíme si raději nálepku rebelů. V případě jeslí, to bude určitě správné. Deja vu snad nebude.

4 komentáře:

  1. Tenhle článek je vyjádřením mých pocitů. Jsem v důchodu, začala jsem vodit starší děti do školky v roce 1980. Dceři byly 4 roky a čtvrt, synovi 3 roky. Pro většinu svých tehdejších přítelkyň a kolegyň (ano, ženy byly v tomto neúprosnější) jsem byla přinejmenším hloupá, že jsem nešla do práce dřív, nebo také nezodpovědná, že jsem nechtěla větší finanční zabezpečení rodiny (jsem vysokoškolačka) atd. Děti to dle mne jakž takž zvládly, ale syn mi po letech řekl, že sice nebrečel, když šel do školky, ale že si pamatuje, že tam stál za skříní a čekal, kdy si pro něj přijdu. Dcera si na školku vzpomíná v dobrém. On byl i v těch 3 letech ještě holt malý (a mě ta představa občas potrápí dodnes)

    OdpovědětVymazat
  2. Pracovala jsem v Norsku a tam je naprosto běžné, že děti začnou chodit do jeslí od jednoho roku, neboť pak končí mateřská dovolená a většina rodin by si nemohla dovolit nemít druhý příjem. Nevšimla jsem si, že by děti nějak trpěli a odnášeli si z toho následky do života - naopak mi oproti českým dětem přišli mnohem spontánnější, uvolněnější, otevřenější... Skandinávská výchova - to je volnost, žádné přílišné zakazování jako u nás... Ženy nejsou sobecké, pokud se chtějí realizovat v práci, naprosto chápu že se třeba vysokoškolačkám zdá, že doma "degenerují" a spokojená matka = spokojené dítě.
    PS v minulosti, v době velkých rodin taky děti byly vychovávány tak nějak kolektivně.

    OdpovědětVymazat
  3. Pane doktore, píšete, že "některé maminky si neumějí života se svým dítětem užít. Všem bych chtěl vzkázat, že první 3 roky života dítěte jsou zcela unikátní a neopakovatelné".
    Souhlasím s tím, že to je úžasné období.
    Ale jen tak mě napadá, byl byste vy ochoten zůstat tři roky doma? S dítětem, bez práce, bez kontaktu s vnějším světem?
    Anna

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Anno, patřím k těm podivínům, kteří jsou přesvědčeni o významné fyziologické odlišnosti ženy a muže a z toho vyplývajících odlišných společenských rolí. Chce-li mít pár dítě, tak prostě musí žena ukončit na určitou část života svou práci a věnovat se na 100% svému dítěti. Máma je pro dítě (v normální situaci) zcela nenahraditelná. Otec se musí v tu dobu o rodinu postarat. Mám to štěstí, že moje manželka si výchovu našich třech dětí opravdu užívala a nikdy nenaříkala, že nemůže do práce a nepřipadala si bez kontaktu se světem. Prostě ji to uspokojovalo. Určitě bych to přál i jiným rodinám :-).

    OdpovědětVymazat