pátek 18. května 2012

Nekonečně užitečný Rath


Nezbývá než zatleskat. Pan poslanec Rath s využitím svých neotřelých leč účinných způsobů přispěje konečně ke kultivaci našeho právního řádu - a to snad dokonce naší nedotknutelné Ústavy.
Bude se muset vyřešit, co s našimi zavřenými zákonodárci. Dosavadní úvahy však jdou zatím nesprávným směrem. Určitě bychom je neměli zbavovat jejich práv, které jsme jim vložili do rukou. Jsou to přeci jen naši čestně zvolení zástupci lidu a vůle lidu to je skoro jako vůle Boží. Měli bychom spíše přemýšlet, jak tuto vůli naplnit.
Navrhuji umožnit vytváření vězeňských poslaneckých klubů. Uvažovat nyní o vytváření jednobarevných stranických klubů je však přeci jen poněkud troufalá myšlenka. Proto bych spíše umožnil vznik jakéhosi nadstranického vězeňského klubu se zvláštním statutem. Politické strany by se aspoň nemusely kvůli veřejnosti nachvat zbavovat svých nejlepších synů a dcer. Ve specifickém prostředí kriminálu půjdou ideové spory o výši daní spíše poněkud stranou a nové společenské vazby budou vyžadovat nové přístupy ke spoluobčanům.
Už se těším na televizní přenosy z detašovaného pracoviště Parlamentní televize, ve které bude poslanec Rath v lidových teplákách v jídelně nebo tělocvičně svým břitkým ale spravedlivým slovníkem tepat nešvary českého vězeňství.


sobota 7. dubna 2012

Otazníky kolem pediatrických lůžek


V posledních dnech rozvířila VZP diskuzi ohledně počtu lůžek na dětských odděleních a jejich využití. Problém ovšem vůbec není tak triviální, jak se může zdát. Především vlastně ani nevíme, kdo je pacient a co je lůžko. Proberu to ale postupně.

Dětská oddělení všeobecného zaměření, tedy především ta okresní, která si už nemohou dovolit rozdělovat děti do jednotlivých stanic podle věku, se potýkají se zcela specifickými problémy, které oddělení s dospělými pacienty prakticky neznají. Především pracujeme s 5 typy lůžek (!), která jsou funkčně zcela nezaměnitelná (velké, střední s postranicí, batolecí, novorozenecké, inkubátory). Do pokojů rozdělujeme děti s ohledem na věk i pohlaví, podle přítomnosti doprovodu, podle možné infekčnosti i podle chování (nepřizpůsobivého autistu nedáme k batoleti apod.). Podle závažnosti stavu je třídíme na standardní, případně nadstandardní pokoje nebo na JIP k monitoringu. K dítěti jakéhokoli věku jsme připraveni přijímat doprovod obou pohlaví. K tomuto všemu musíme ještě připočíst neovlivnitelně velké sezónní výkyvy (prázdniny, Vánoce, jarní a podzimní nemocnost).

Na odděleních, která mají smíšenou standardní stanici pro děti různých věků, není tedy možné mít na pokojích stabilní a neměnné rozložení lůžek různých velikostí, pokud tedy nejde o pokoje pro jednoho pacienta. Podle aktuální skladby malých či větších dětí a podílu doprovodů se tedy lůžka podle situace přesouvají. Zřejmě všechna oddělení si navíc udržují několik rezervních lůžek všech velikostí po skladech či chodbách. Přesto nastávají situace, kdy na poloprázdném oddělení s momentálně vyprázdněnou porodnicí a celkovou obložností 40% může být reálný problém umístit pátého dorostence - chlapce, pokud pro ně máme jeden 4 lůžkový pokoj. To je situace diametrálně odlišná od ostatních oddělení nemocnice, kde může být vcelku jednoznačně určeno kolik je pacientských pokojů a kolik je tam postelí (jedné velikosti). Podobně zjednodušené to mají zřejmě i velká dětská oddělení s kojeneckou stanicí, kde je jedna matka a jedno dítě na pokoji.

Dětská oddělení tedy mají jednak lůžka “nasmlouvaná” se ZP z pohledu platby z veřejného pojištění, potom lůžka reálně rozmístěná po oddělení pro děti i jejich doprovody, potom lůžka vykazovaná pro statistiku ÚZIS, což bývá asi nejčastěji číslo někde mezi dvěma výše uvedenými a ještě lůžka fyzicky existující, použitelná, tedy včetně těch rezervních. Je dobré si uvědomit, že z prvního údaje - “nasmlouvaných” lůžek - vyvozuje VZP pomocí indexů požadovaný počet personálu a z třetího údaje vypočítává ÚZIS oficiální tabulky obložností, tedy vytíženosti lůžek. Nejde přitom mnohdy o stejná čísla.


Doprovody jsou vůbec specifickým a významným faktorem na dětských odděleních. Doprovod je většinou (ne vždy) hospitalizovaný, má vlastní chorobopis, má své lůžko na dětském oddělení, je tedy pacientem dětského oddělení s dg. Z 76.3. Není ovšem vůbec jasné, jak s tímto faktem pracovat. Lůžka pro doprovody se nevykazují zvlášť, a tedy jsou ve fondu dětského oddělení. Jsou však zahrnutá v “nasmlouvaných” lůžkách pro pediatrii?? Vztahují se “nasmlouvaná” lůžka jen na nemocné děti? Já myslím, že ano, ale nejsem si tím vůbec jistý. Navíc - lze vůbec jednoznačně označit, která lůžka jsou pro doprovod? Někde jistě ano - třeba na pokojích pro kojence, kde má matka své jednoznačné lůžko. Avšak při hospitalizaci velkého postiženého pacienta leží doprovod na lůžku jindy pacientském pro velké děti.


Doprovod jako osoba je dále obestřena tajemstvím. Ve statistice ÚZIS figuruje jako pacient dětského oddělení, ale tam jej aspoň umějí dodatečně vyčlenit podle dg. Z 76.3 a tedy vykázat zvlášť. VZP by mohla mít představu o doprovodech dětí do 6 let, protože se vykazují kódem na účtu dítěte, i když svůj vlastní účet nemají. O doprovodu dětí nad 6 let věku ovšem na VZP nemohou mít představu žádnou, protože to nevědí. No a v údajích nového systému DRG (NRC) doprovody neexistují vůbec, protože nejsou “hospitalizační případ”.


Proto tvrdím, že v dětské lůžkové péči nevíme dokonce ani kdo je pacient, natož potom jaká lůžka máme na mysli. Jsem také přesvědčený, že existují významné rozdíly v chápání těchto pojmů mezi nemocnicemi. Pak jsou ovšem zcela logicky zavádějící sekundárně vypočtené parametry jako je “obložnost”. Pokud neznáme obsah vstupních pojmů, pak jsou výsledky zcela irelevantní. Proto také tabulky ÚZIS, které nám zahrnují do počtu pacientů i doprovody a nepočítají s našimi ne zcela přiznanými postelemi, poskytují vcelku příznivou obložnost kolem 60%. A proto je také možné, že VZP ve svých nových přehledech vychází ze svého DRG systému a tedy z počtu hospitalizačních případů, ze systému který zcela ignoruje přítomnost doprovodu a pak nám prezentují obložnost 30% i méně. To je můj dohad, jak vysvětlit tyto rozpory.


Pojem “obložnost” či “využití lůžek” vůbec nezavrhuji z pohledu vedení nemocnice, kterému napovídá cosi o racionalitě provozu. Vůbec ovšem nechápu požívání tohoto pojmu jako kritéria z pohledu plátce péče v systému DRG, tedy platby za případ. Tedy v době, kdy se už neplatí paušálně a za proležené dny. Pro jistotu si dovolím logistickou odbočku ke vztahu obložnosti a průměrné délky hospitalizace. Převažující model práce je propouštět děti spíše odpoledne (po vizitách, po sepsání zprávy) a přijímat spíše dopoledne (ambulantní sestra na ranní směně, odeslání od PLDD). Pokud je tedy lůžko uvolněno odpoledne a znovu obsazené “až” druhý den ráno, pak vzniká matematicky výpadek 1 dne při výpočtu délky pobytu, protože první a poslední den se počítají za jeden. To znamená, že při průměrné ošetřovací době 4 dny je lůžko fyzicky obsazeno prakticky 5 dnů a maximálně dosažitelná teoretická obložnost je 80%. Při průměrném pobytu 3 dny, je lůžko obsazené 4 dny a obložnost může dosáhnout maximálně 75%! Při výrazně zkrácené ošetřovací době na většině pediatrických oddělení je tento faktor tedy velmi významný. Tomuto jevu lze zabránit pouze přijímáním ve večerních hodinách na lůžka odpoledne uvolněná, což se částečně děje, ale jako výhradní model to není možné.


Z výše uvedeného je požadavek na 75% obložnost lůžek všeobecné okresní pediatrie zcela nesmyslný. Už před 30 lety v situaci podstatně delších ošetřovacích dob bez přijímání matek obhajoval můj primář 60% obložnost jako reálnou hodnotu s tím, že jde o poloinfekční provoz. Pokud si budeme definovat, že pacient je dítě a budeme počítat reálný stav lůžek (a to nikoli ten maximálně použitelný s rezervami), pak vidím reálnou obložnost jistě pod 50%, spíše ke 40%. To ale asi nikdo nepochopí.


Naprosto nechápu, proč v době běžícího DRG systému budeme drasticky zasahovat do dětské lůžkové péče na základě zcela irelevantních pojmů jako je počet postelí a obložnost. Máme přeci nepochybně přesnější kritéria popisující výkonnost systému, jako jsou počet přijatých dětí, počet přijatých doprovodů, souhrnný case mix oddělení či nemocnice a dostupnost v pojmech vzdálenosti a času!

pondělí 2. dubna 2012

prof. MUDr. Ludvík Hloucal, DrSc.

V posledním roce jsem se věnoval spíše potřebnějším webovým stránkám o autismu, a proto jsem tento blog zanedbával. Tak se nakonec chci po roce chlubit cizím peřím. Před 2 týdny uplynulo 100 let od narození mého prastrýce MUDr.Hloucala. K tomuto jubileu proběhl v "jeho" strakonické nemocnici velmi povedený vzpomínkový večer naplněný především odbornými přednáškami v režii místního lékařského spolku. Myslím, že vhodné, abych na to na svém blogu upozornil. Další už ponechám na novinovém článku, který k této příležitosti vyšel.


Lékař, který pozvedl úroveň strakonické nemocnice

Vzpomínka na profesora Ludvíka Hloucala

Petr Pučelík
STRAKONICE/ Před sto lety se narodil významný český vědec, profesor MUDr. Ludvík Hloucal,  DrSc., člen korespondent ČSAV, který od roku 1943 působil jako primář interního a nějaký čas také infekčního oddělení strakonické nemocnice.  
Ludvík Hloucal se narodil 20. března 1912 v Pule, v tehdejším rakousko-uherském přístavu válečného loďstva, v rodině úředníka. Snad proto tolik miloval moře, ke kterému se později rád vracel. Světová válka jej přivedla s rodiči zpátky do Prahy a později do Bratislavy, kde se stal gymnazistou a kde v roce 1936 s výtečným prospěchem ukončil lékařskou fakultu. Po absolvování medicíny působil několik let na interní klinice bratislavské univerzity, kde v pohnutém roce 1938 dosáhl hodnosti asistenta. Schylovalo se k válce a on musel Slovensko záhy opustit. Odešel do Prahy a uchytil se jako asistent na 1. interní klinice pražské lékařské fakulty přejmenované po uzavření českých vysokých škol nacisty na 1. interní oddělení. V té době se zabýval především endokrinologií a metabolismem jaterních chorob. Tlak nacistických úřadů na české lékaře bývalých klinik byl příčinou jeho odchodu do Strakonic. Ty se mu pak trochu nečekaně staly trvalým domovem. Tady se brzy oženil a společně se ženou Zdeňkou, která také pracovala ve zdravotnictví, vychovali svou jedinou dceru Zuzanku.
Detailně přiblížit rozsáhlou vědeckou, pedagogickou a publicistickou činnost profesora Ludvíka Hloucala není v této vzpomínce možné.  Publikoval v celé řadě odborných časopisů, vydával skripta, monografie. Věnoval se infekcím, psal o leptospirózách, o skvrnivce, tetanu, botulismu. V šedesátých letech přesunul svůj zájem na nemoci žlučníku a žlučníkových cest. Později se zaobíral ischemickou chorobou srdeční a infarktem myokardu. V roce 1968 byl jmenován profesorem pro obor vnitřních chorob. Nějaký čas působil v Praze, v roce 1974 byl zvolen za člena korespondenta ČSAV. Strakonicím ale zůstal věrný, vrátil se. Jako první a nadlouho poslední primář okresní nemocnice byl členem kolegia ČSAV.
Na neúnavnou pracovitost Ludvíka Hloucala vzpomíná s úsměvem Jan Zdeněk Cvrček ve své knize Mých devadesát let  aneb Pamatuji dva císaře a deset prezidentů.  Vzpomínka se váže k době, kdy Ludvík Hloucal  byl primářem ve strakonické nemocnici. „…vybral si mne za spolupracovníka k psaní. Další práce jsme napsali o skvrnitém tyfu, tetanu, léčbě břišního tyfu bakteriofágem, o zbytnění slinných žláz i o operaci průstřelu srdce. Spolupráce byla někdy únavná, nikdy nechtěl včas večer přestat, a tak jsem mu to jednou oplatil. Odmítal jsem u něj doma v noci přestat psát, až si na chvíli lehl a tvrdě usnul. Zamkl jsem, hodil mu klíč do schránky a šel domů.“
Jako velmi pracovitého člověka ho po letech vnímá i jeho dcera.  „Byl laskavým a milujícím tatínkem, ale bohužel – pro nás bohužel – hodně času věnoval své práci. Když přišel domů z nemocnice, řekl, že si dá šlofíka, a pověřil mne, abych ho za dvacet minut vzbudila. Ani jsem nemusela. Přesně za dvacet minut vstal a odešel do pracovny, kde zůstal do večera. Moc jsme si ho neužili. Práci si bral i k rybníku, ke kterému jsme se jezdili o víkendu koupat. Miloval moře a rád se k němu vracel, nejvíce do Itálie, kde měl příbuzné. Ale ještě ten večer po návratu z dovolené utíkal do špitálu. Mám tam své pacienty, omlouval se doma,“ vzpomíná Zuzana Kapounová.  
MUDr. Vilém Zoubek poznal profesora Ludvíka Hloucala ještě jako kluk. „Často k nám chodíval domů, protože kamarádil s mým otcem, také lékařem.“ Po návratu z vojny se s ním Vilém Zoubek sešel i pracovně. „Měli jsme k sobě zvláštní vztah. Pan profesor miloval fotbal, a tak mě každou středu v poledne uvolňoval na tréninky Zbrojovky, za kterou jsem kopal. On sám byl velmi rychlým fotbalistou, hrál za špitální jedenáctku. V pondělí ráno jsme s kolegou Windlem, který hrál za Fezko, museli ještě před vizitou referovat, jak probíhaly nedělní zápasy.  
Uměl jazyky, takže neustále studoval cizojazyčnou odbornou literaturu. Býval i trochu roztržitý, jak už to u mimořádných osobností bývá, ale byl oblíbeným primářem, každému rád vyhověl. Po svém působení v Praze měl mezi odbornými lékaři mnoho známých. Pro něj nebyl problém dostávat naše pacienty na špičková pražská pracoviště. Jen díky jemu získávalo oddělení přístroje, které ještě neměly ani na kraji. Například gastroskop. Tehdy se k nám jezdili učit lékaři i z Písku. První v kraji jsme měli také oddělení intenzivní péče. Profesor Hloucal se ve Strakonicích snažil zavádět moderní lékařské metody a získávat nejnovější přístroje. Díky známostem na pražských klinikách a ministerstvu se mu to dařilo. Za jeho působení měla interna vysokou úroveň podobně jako dnes, kdy ji vede primář Ivo Horný,“ řekl Vilém Zoubek.    
Profesor Ludvík Hloucal podlehl těžké chorobě 26. ledna 1981. Tehdy časopis Praktický lékař otiskl slova Jiřího Strejčka:  „Měli jsme ho rádi, byl naším starším přítelem. Bylo hrozné pomyšlení, že medicína, kterou miloval a která mu byla vším, právě jemu nemohla přinést uzdravení, a dokonce ani úlevu v utrpení. Krásná vzpomínka na něj nás bude provázet až do konce našich dnů.“    
U příležitosti nedožitých stých narozenin prof. Ludvíka Hloucala pořádají Česká lékařská společnost J. E. Purkyně a strakonická nemocnice 19. března v rytířském sále strakonického hradu přednáškový večer. Jedním z bodů odborného programu bude vzpomínka na pana profesora.
Působení prof. Ludvíka Hloucala ve strakonické nemocnici trvale připomíná také pamětní deska v hale pavilonu nové interny.

neděle 30. ledna 2011

Řešení protestu "Děkujeme, odcházíme"

Na konec své trilogie o aktuálním společenském tématu lékařského protestu se pokusím hledat možná řešení. Je pozoruhodné, že přestože většina populace průběžně konzumuje v nějaké míře zdravotnické služby, tak znalosti o vnitřních mechanismech fungování českého zdravotnictví jsou velmi velmi nízké. O tom se přesvědčuji nejen na převážně stupidních internetových diskuzích, ale i při rozhovorech se svými blízkými kamarády, kteří nepracují ve zdravotnictví. Potom se nelze divit, že je obyvatelstvo snadno manipulovatelné zprávami oficiálních médií, o kterých třeba už od počátku vím, že jsou pitomé a nereálné.

Jako příklad lze použít počáteční zastírací manévry ministra Hegera o nepatrném dopadu akce na běžný chod zdravotní péče, víkendových nebo prázdninových provozech v nemocnicích a mírném prodloužení čekacích dob. Již v okamžiku zveřejnění počtu výpovědí bylo každému, kdo pracuje v nemocnici, zcela jasné, že hrozí totální kolaps akutní péče. Úsměvná informace, že praktičtí lékaři a ambulantní specialisté převezmou většinu činnosti nemocnic už jen přilévala olej do ohně. Podobná vyjádření ministra pak následně vyvolala v médiích dojem nepotřebných doktorů s výkřiky ať si táhnou kam chtějí. Nikdo nebyl schopen reálně popsat,co by skutečný odchod lékařů (ať už kamkoli) pro společnost vlastně znamenal. Zřejmě to bylo součástí mediální války, která byla spuštěná.

Opakovaně jsem zaslechl názor, že ministr Heger hraje poker. To je velká mýlka, toto nebyl poker. V pokeru se jednak hraje jen o peníze a pak je to hra vzájemných interakcí. Zde jde o životy a úplně jiný typ hry. Ministr Heger totiž dobrovolně (nebo z donucení z vyšších míst?) zvolil hru na kuře, tedy zbabělce (Game of Chicken). To je ta situace čelně proti sobě jedoucích aut. Ta hra je v principu nekomunikativní a jde v ní pouze o totální vítězství. Při zatvrzelosti hráčů vede snaha o maximalizaci užitku k oboustranné destrukci. Psychologové proto mají jediné doporučení - tuto hru prostě nehrajte. Myslím, že hra na kuře nepatří do arzenálu demokratické správy věcí veřejných. Občané by měli konečně prohlédnout, co dal ministr, potažmo vláda vlastně do banku. Dal do banku zdraví a životy především těch druhých, těch, kterým má naopak podmínky pro péči o zdraví ze své funkce zajišťovat. To vše ve jménu a pod ideologickým praporem neustupování nátlaku. Ve snaze veřejně demonstrovat silnou vládu. Obecenstvo mu - jak se podle obrazu médií zdá - zatím freneticky fandí. Lidé mají odedávna zvrácenou touhu sledovat vyhrocené, dramatické řeže, často i krvavé. Jen aby nebylo pozdě až zjistí, že jde o krev jejich.

Na tomto místě bych rád zdůraznil, že se v médiích trvale velmi překrucuje pojetí odpovědnosti. Lékař má zásadně odpovědnost ve vztahu ke svému zcela konkrétnímu pacientovi. Tedy za diagnostický postup, za navrženou léčbu, za provedenou operaci a podobně. Tato odpovědnost je vyšší, než si většina nelékařů dokáže vůbec představit. Konkrétní lékař však nemá absolutně žádnou odpovědnost za organizaci zdravotní péče ve státě. Za to jsou odpovědné jiné orgány, které si navíc dobře platíme. Pokud tedy lékař odejde ze svého pracoviště (a je jedno zda sám nebo spolu s někým), tak absolutně nezodpovídá za zdravotní stav pacienta poté, co jej přestal léčit. Za kontinuitu péče je zodpovědné vedení nemocnice. Proto také existuje institut výpovědní lhůty, aby mělo vedení čas na zajištění potřebných kroků. Ústavní právo dostupnosti kvalitní zdravotní péče garantuje vláda, která se o tuto povinnost prostřednictvím zákonů podělila s krajskými samosprávami. Pokud tedy byla současná organizovaná nátlaková akce vyhlášená už před 9 měsíci a přibližně 3 měsíce před dnem "D" je známý konkrétní dopad akce, který je zjevně mimo možnosti jednotlivých nemocnic, tak nelze rozhodně hovořit o neočekávané situaci či přírodní pohromě apod. Odpovědné orgány mohly problém včas řešit. To je jejich odpovědnost.

Jaká jsou tedy řešení napjaté situace? Bohužel jsem se trochu s publikací tohoto blogu zpozdil a tak mne vývoj událostí trochu doběhl a naznačil budoucí řešení. Přesto existují tři modelové možnosti.

Verze A - úplné vítězství lékařské akce
To by znamenalo plné a okamžité přijetí všech podstatných požadavků lékařů. Lékaři vědí, že řada požadavků je koncepčních a tedy skutečně okamžitě lze řešit pouze požadavek platový. Myslím, že všichni tuší, že postavené požadavky jsou vyjednávací pozice a že většina lékařů i jejich vedení nepočítá reálně s jejich okamžitým naplněním. Tato verze se tak sice může naplnit, ale pouze pokud nechá vláda dojít stav až do katastrofického zhroucení nemocniční péče. Pak očekávám, že nejpozději do 4 týdnů najde vláda třeba i 5 mld korun přímo na platy. Druhou variantou této situace by byl určitě pád vlády. Jsem přesvědčený, že většina lékařů si tento katastrofický scénář rozhodně nepřeje.

Verze B - úplné vítězství vlády
Tedy návrat potupených lékařů na původní místa za stejných podmínek, jaké panují v nemocnicích dnes. Tato varianta charakterizovaná klausovským ideologickým "neustupujme vyděračům" je i přes masívní mediální podporu prakticky vyloučená. Ta by mohla být úspěšná při protestu lokální úrovně, což není tento případ. Kdo pochopil rozsah a zná míru znechucení nemocničních lékařů a jejich touhu po změně, tak ten ví totéž co já. Prostě nemožné. Kolují informace (nemám však webový odkaz), že samotná železná lady Thatcherová se se stávkujícími lékaři dohodla v zárodku doutnajícího konfliktu. Lékařství je totiž naprosto specifický obor lidské činnosti. Je pro společnost životně důležitý a zcela nenahraditelný. Řešení náhrady neexistují. I letecké dispečery lze nahradit armádou (nebo prostě nebudeme létat za potěšením či byznysem). Často zmiňované popeláře nebo hrobníky lze nahradit nezaměstnanými, vězni nebo opět armádou. Lékaře prostě ne. Na druhou stranu si myslím, že lékaři svého exkluzívního postavení výrazně nezneužívají. Dvacet let ignorování a slibování bylo ale i v Česku už dost. Možná si ale většina mocných v jiných státech tuto lékařskou sílu uvědomuje a proto přiznává lékařskému stavu takové místo ve společnosti, které tam má. Čeští lékaři jsou poprvé tak organizovaní a emancipovaní, že se do bláta potupy zašlapat prostě nenechají. Navíc lze říci, že nečekanou pátou kolonou  lékařského stavu je samotný ministr Heger. Jeho absurdní vyjádření o mimořádných stavech a naposledy bezprecedentní útok vůči české neonatologii s návrhem na likvidaci nezralých novorozenců úředním posunem hranice pro jejich léčbu (hraničící se zločinem proti lidskosti) neuvěřitelně stmelily lékařský stav a přiměly k podpoře i lékaře, kteří se původně od akce "Děkujeme, odcházíme" distancovali.
Mimochodem, kde jsou ti slibovaní bulharští, rumunští a ukrajinští lékaři, kteří ty české tak snadno nahradí? Mluví se o tom měsíce, takže už se učí v Zahrádkách češtinu, už čekají na vyřízení formalit umožňujících provozování lékařské činnosti v Česku? Česká veřejnost si - zdá se - nechá nabulíkovat novináři a politiky cokoliv. Oni ti lékaři totiž nikde frontu nestojí. Proč by se učili bezvýznamnou češtinu, když jim stačí jeden ze světových jazyků a posunout se o několik stovek km na západ od Česka a dostat se do úplně jiných podmínek.

Verze C - kompromisní řešení
Podle mé hlavy je nejpozději od počátku prosince 2010 zjevné, že toto je jediné řešení situace. Od té doby je jasné, že silové řešení ministra nemůže být úspěšné. Sama vláda se taktikou nevyjednávání zahnala do časového presu a paradoxně zvýšila vyjednávací pozice lékařů. Sama vláda zvolila v důsledku ideologické zaslepenosti výše zmíněnou hru na kuře a přispěla k absurdnímu vyhrocení situace, kterou média doprovázejí fantasmagorickými úvahami o vojenských stanových nemocnicích či lazaretech, mezi kterými se převážejí pacienti autobusy. Přitom je řešení od počátku tak jednoduché. Stačí odložit ideologické brýle a vyslechnout samotného ministra Hegera, který od počátku a opakovaně tvrdí, že požadavky lékařů jsou oprávněné. Žádný z požadovaných bodů nikdy nezpochybnil. Kdyby vláda nepřipustila svou neprozíravostí obrovskou medializaci problému, tak měla i řadu možností, jak krok na podporu všech nemocnic vysvětlit. Připouštím, že se ústupkem zvyšuje možnost protestů jiných skupin občanů, ale nepovažuji to za pravděpodobné. Jsme členem EU a musí se zdůrazňovat evropský kontext společenského postavení lékařů. Pokud i jiná profesní skupina prokáže, že je v české společnosti významně podhodnocena v porovnání s evropskými zvyklostmi, tak slibuji, že podpořím jejich snahu o nápravu. O žádné takové skupině ale zatím nevím, žádná nic podobného nedokládala. (Nedůvtipní stále jen mluví o kurzovém přepočítávání svých platů, ale to je zcela jiná situace, než o kterou nyní běží, ale nechci se tím vůbec zdržovat.)
Od počátku tohoto týdne jsem odhadoval, že by situaci vyřešilo uvolnění 2 mld korun z účtu pojišťoven přímo na mzdy lékařů. K tomu by bylo nutné zajistit technické řešení a nějaký způsob kontroly, že k tomu opravdu došlo. Navíc písemné záruky dalších kroků, které v blízké budoucnosti přesunou další peníze do mezd všech nemocničních zdravotníků na úkor investičního rozmachu. Mělo by se prohlásit, že Česko zastavuje na čas technologický rozvoj zdravotnictví za účelem nápravy mzdových poměrů, aby totiž měl kdo s těmi technologiemi vůbec pracovat. Prostě, že se bude nyní na rozdíl od předchozích let investovat do vzdělaných lidí a nikoli do "betonu". Pokud si bude česká veřejnost v budoucnu přát další rozvoj a evropskou úroveň zdravotnictví, tak se bude muset rozhodnout platit na segment zdravotnictví více než současných 7,1% HDP a zvýšit ten podíl na srovnatelnou evropskou úroveň. (viz můj blog).
Kompromisní přístup skýtá navíc možnost zavázat si lékařské odbory k podpoře nebo přinejmenším nebojkotu připravovaných reformních kroků. Politici by si totiž měli konečně uvědomit, že bez aktivní podpory lékařů nemohou žádnou reformu zdravotnictví vůbec udělat.

***************************
Aktuální doplněk:

V pátek 28.1.2011 došlo tedy k zásadnímu posunu ve vyjednávání a k mé radosti směrem k mojí variantě C, tedy směrem k žádoucímu kompromisu. Došlo k návrhu na uvolnění 2 mld Kč :-). Připravený ministerský dokument je velmi slušný a zbývá dořešit spíše technické věci. Chci věřit, že lékařským odborářům bude tento krok v této fázi stačit. Bohužel velmi necitlivě do toho vstoupil premiér Nečas a tak se zase trochu bojím. Požadavek na navýšení mzdy sester z tohoto prvního balíku je (jakkoli si práce sester nesmírně vážím) neprůchodný. Jednak se sestry spíše ze strachu nepřidaly (a já to chápu) a ústy své šéfky Juráskové dokonce distancovaly (byť sestry v nemocnicích byly spíše jiného názoru) a druhým důvodem je, že sestrám bylo v roce 2009 jednorázově přidáno myslím 1500 Kč měsíčně, zatímco lékařům nic. Pozitivní efekty v dalších fázích reformy za 1-2 roky musí logicky pocítit všichni pracovníci nemocnic, o tom není pochyb. Celou dobu jsem sestrám vysvětloval, že pokud budou nyní lékaři konečně úspěšní, tak budou druhotně z této akce profitovat i ony. Tvrzení premiéra Nečase, že nelze garantovat, aby nyní uvolněná částka šla do mezd, je bohužel lživé. Právě sestry dostaly své peníze nějakou direktivou a nebylo možno je použít jiným způsobem. Prostě to šlo ...

Chci doufat, že různá silácká mediální vyjádření už nezbourají připravovaný kompromis a že se nakonec potvrdí, že se lékařský stav stal rozbuškou k nastartování skutečných změn ve zdravotnictví, na které se v nemocnicích marně čeká už 20 let a že politici necouvnou tak, jako dosud pokaždé.