Chřipkou zmatená mysl lékařů

V médiích vybičovaná diskuze kolem chřipky a očkování plná samých silných výroků ukazuje, že zmatená je nejen česká veřejnost, ale především - a to je daleko významnější - naprostá většina veřejnosti lékařské. Problematiku chřipky a otázku očkování jako takového vzácně spojuje jedna vlastnost, a to naprosté nepochopení a neznalost ze strany významné části lékařské obce. Média se ve svých tvrzeních ráda opírají o výroky tzv. odborníků. Přiznejme si však, že v Česku je skutečných odborníků na problematiku vakcinace jako šafránu. A chřipka, jako jedna z tzv. preventabilních infekcí (infekcí, kterým lze předejít očkováním) je postižena podobnou mírou neznalosti. Jak jinak mám chápat výroky kardiologa, který popírá přímou souvislost úmrtí chronicky nemocné mladé ženy s prokázanou infekcí prasečí chřipkou (A/H1N1). Prý půjde spíše o náhodu! I bez znalosti případu si troufám tvrdit, že souvislost těchto událostí je s nejvyšší pravděpodobností příčinná. Zviklat mne v tomto přesvědčení může pouze případné prohlášení ošetřujících lékařů, že už týden předem předpokládali, že pacientka během několika dnů kvůli svých chronickým nemocem zemře. Z novinového textu však vyplývá, že "přišla ambulantně na hemodialýzu", tedy zřejmě v tu dobu neumírala. Není vůbec podstatné, že v důsledku svých chorob neměla šanci na průměrnou délku života, ale jen na několik měsíců. Podstatné je to, zda máme jako lékaři právo svou neznalostí těmto pacientům tu šanci na několik měsíců nebo málo let života vzít. Takových pacientů jsou totiž desítky, snad stovky tisíc. Přitom je to tak jednoduché a dokonce i levné. Připustit, že podobní pacienti na chřipku umírají a že tomu lze předejít.

Skoro to vypadá jako by si laická veřejnost spolu s lékaři myslela, že chřipka, tedy horečka s únavou a bolestí hlavy a zad, je nemoc, na kterou nelze umřít. Opravdu - na únavu se neumírá. Umírá se však na přímo související problémy, zvláště pak u oslabených lidí. Tedy na oběhové selhání při dehydrataci a horečce nebo třeba zahlenění pacienta s hraničně kompenzovaným onemocněním dýchacího traktu. U dětí může jít o těžký zánět malých průdušek nebo zápal plic, který se rozvine v terénu poškozeném chřipkovým virem.

Není v zásadě podstatné, zda mluvíme o chřipce sezónní nebo tzv. prasečí. Rozdíly mezi oběma typy existují, ale senzacechtivá media z prasečí chřipky udělala nepřetržitou show, která snad i znemožňuje racionální konstruktivní řešení. Podstatné je to, že obě nemoci způsobují vážné komplikace a úmrtí a že vyžadují určitý postup. Prasečí varianta se zatím jeví méně agresívně než se očekávalo, přesto už nyní v USA způsobila více dětských úmrtí, než způsobí sezonní chřipka průměrně každý rok. http://www.medscape.com/viewarticle/710313
Existuje také obava (a nikdo netvrdí, že k tomu dojde letos), že se objeví agresívnější virová forma, která by mohla způsobit podobné následky jako pandemie v minulosti (jakkoli žijeme v jiné době).

Proto bychom neměli dělat tak velký rozdíl mezi těmito dvěma formami chřipky. Nejdříve je nutné, aby lékaři sami už připustili, že chřipka bude pro některé z jejich pacientů smrtící komplikací a že je tomu možné předejít. Pak by ovšem musel třeba právě kardiolog pochopit, že má očkování svým pacientům doporučit, stejně tak jako plicní lékař nebo diabetolog nebo pediatr. Je třeba klidně a bez emocí zvýšit proočkovanost české populace proti chřipce a aspoň se přiblížit k výsledkům v civilizovanějších zemích na západ od nás. Budou-li tyto mechanismy pravidelně a standardně fungovat, pak bez problémů společnost zvládne i nějaký ten agresívní pandemický kmen, pouze se použije patřičná vakcína.

Stejně tak by měli lékaři pochopit, že se proti chřipce má očkovat veškerý zdravotnický personál, který přichází do styku s pacienty. Nejde v tomto případě primárně o ochranu personálu, ale o ochranu a bezpečí pacientů. Jde o to, aby pacient, ležící se svou chorobou v nemocnici s šancí se uzdravit natolik, aby ji opustil, nakonec nezemřel proto, že někdo z personálu na něj přenese virus chřipky, který už prostě při svém oslabení nezvládne. I v tomto máme zaběhnuté příklady. Americká akreditační komise Joint Commission (dříve JCAHO) má ve svých akreditačních standardech pro nemocnice požadavek na zavedení vakcinačního programu pro personál. Cílová požadovaná úroveň proočkovanosti personálu je 80%. http://www.jointcommission.org/NR/rdonlyres/FC01E2E0-A0CB-4A71-AF0B-137AA77D1BD6/0/AllChapters_HAP.pdf

Zároveň bychom měli ve vlastním zájmu opustit laciné výroky o "nenasytnosti nadnárodních korporací", o "kšeftování se zdravím" a podobné, protože tyto se snad pro svůj emoční náboj hodí do povrchního bulváru, ale mají s realitou pramálo společného. Stojí za zamyšlení, že podobně hysterické reakce nevidíme vůči lékům na astma, epilepsii či cukrovku a to přesto, že je vyrábějí stejné farmaceutické společnosti a se stejnými ekonomickými pravidly, která vyžadují k přežití firmy zisk z prodeje svých produktů. Rozdíl je zřejmě v tom, že očkovací akce zasahují většinu populace a navíc zdravé populace, která si budoucí problém mnohdy ani nechce připustit. Strádající diabetik či astmatik pošle podobné diskutující jemně řečeno "do tmy", protože má potíže a čeká na produkt "nenáviděných" společností jako na smilování. A to je taky obecný problém přístupu k preventivní medicíně. Požadovat něco po člověku, kterého právě nic nebolí či netrápí je mnohdy neúspěšné. Uspět lze u toho, který chápe úsloví "Pozdě bycha honit".